Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 23/1568, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2009 sp. zn. 11 Tdo 1167/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009 sp. zn. 61 To 502/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. listopadu 2008 sp. zn. 3 T 118/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, stručně řečeno, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy interpretovaly zcela chybným způsobem zásadu in dubio pro reo, nebyla respektována presumpce neviny. Vyslovil přesvědčení, že v jeho věci obecné soudy vyhodnotily účelově a v jeho neprospěch všechny okolnosti, které bylo možno vykládat jak v jeho prospěch tak i v neprospěch.
Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou převážně procesního charakteru, dle jeho tvrzení byla porušena celá řada procesních práv stěžovatele (§ 2 odst. 6, § 2 odst. 2, § 125 odst. 1, § 220 odst. 1, § 264 odst. 1 tr. řádu). Zásadní námitkou stěžovatele byl nesouhlas s rozsahem provedených důkazů, se způsobem jejich hodnocení a z nich vyvozených skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů. Stěžovatel tvrdil, že se nedopustil skutku ublížení na zdraví, protože se jednalo o nutnou obranu, kdy poškozený stěžovatele napadl jako první.
Stěžovatel brojil proti postupu nalézacího soudu i tvrzením, že v řízení došlo ke klíčovému pochybení, neboť vyhodnotil důkazní situaci jako zcela jednoznačnou, a proto jím navržené důkazy označil za nadbytečné (výslech svědka K.), aniž by svoje rozhodnutí blíže odůvodnil. Toto pochybení nebylo napraveno ani v řízení před soudem odvolacím, ani dovolacím. V jednání obecných soudů spatřoval stěžovatel podjatost vůči němu, neboť byl uznán vinným, přestože provedené důkazy jeho vinu zcela jednoznačně neprokázaly. Ústavní stížností, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na zákonný a spravedlivý proces.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 27. října 2009 (11 Tdo 1167/2009) podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.
Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu; v odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel obsahově k němu žádné konkrétní námitky nevztáhl a jeho věcnou správnost, natožpak ústavněprávní konformitu, nezpochybnil. Stěžovatel tedy - především - neoponuje úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesená kritika nižších soudů směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako tomu korespondujícímu závěru, že neodpovídá žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů. Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Lze doplnit, že jen v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není, jak ostatně stěžovateli již dovolací soud vysvětlil.
Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl o jeho odmítnutí, neboť bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu); posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění, a ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon zásadně nepřipouští. Dovolací soud se zabýval i posouzením jednání stěžovatele v rámci mezí nutné obrany podle § 13 tr. zák. a přisvědčil závěrům soudů, že stěžovatel svým jednáním neodvracel žádný přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem.
Pak je namístě připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.
Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že z výše řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelovy ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesení soudu dovolacího. Jako zjevně neopodstatněný návrh pak musí být podle zmíněného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř.
sp. zn. III. ÚS 344/06 ,
III. ÚS 454/06 ,
III. ÚS 478/06 ,
III. ÚS 1170/08 ,
III. ÚS 2039/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3. zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 23. března 2010
Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu