Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivony Florianové, zastoupené Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Pod Marjánkou 1680/31, Praha 6 - Břevnov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022 č. j. 35 Co 390/2021-840, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Miroslavy Lacinové a Ivana Vrťátka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 8. 2021 č. j. 6 C 64/2005-779 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 131 433,095 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky v části o uložení povinnosti zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 1 186 352,55 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu stěžovatelky v části o uložení povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 1 317 786,50 Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (výrok IV.) a mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (výrok V.) a o nákladech řízení státu (výroky VI. a VII.).
3. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ohledně povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku ve výši 131 433,095 Kč potvrdil, jde-li o úrok z prodlení, v této části rozsudek ve výroku I. zrušil a vrátil věc k novému řízení (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu v jeho výroku II. změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce do tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 35 533,675 Kč, jde-li o úrok z prodlení, v této části rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil k novému řízení, a jde-li o napadenou částku ve výši 584 761,56 Kč s příslušenstvím, tuto část II. výroku rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok II.). Městský soud dále potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku III. a ve výroku V. o nákladech řízení (výrok III.). Stěžovatelce městský soud uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 42 253,20 Kč (výrok IV). V nákladových výrocích IV., VI. a VII. městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil věc k novému řízení (výrok V.).
4. Stěžovatelka i vedlejší účastnice napadly rozsudek městského soudu dovoláními. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (výrok I). Dovolání vedlejší účastnice bylo též odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok II.) a stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 14 084,40 Kč (výrok III.).
5. Stěžovatelka uvádí, že soudy porušily její ústavně zaručená práva, neboť nesplnily svou povinnost rozhodnout o návrzích účastníků řízení a nadto ve svých rozhodnutích nevyložily, proč navržené důkazy neprovedly a proč nepřevzaly její skutková tvrzení. Uvedené je pak zjevně patrné v napadeném rozsudku městského soudu, který měl povinnost řádně rozhodnout o odvolání stěžovatelky a ke všem jejím tvrzením se vyjádřit, což však neučinil, a to především v otázce přiznání nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi.
6. Obvodní soud ani městský soud se nezabývaly námitkami stěžovatelky, proč byla nucena podat žalobu i proti vedlejšímu účastníkovi. Obvodní soud toliko shrnul, že ten nebyl pasivně legitimován, ke správným a prokázaným tvrzením stěžovatelky se však nevyjádřil. Městský soud úvahy obvodního soudu dále nikterak nerozvedl a též se námitkami stěžovatelky nezabýval. Uvedená opomenutá tvrzení stěžovatelky a opomenuté důkazy založily nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu a současně i jeho neústavnost.
7. Stěžovatelka je dále toho názoru, že byť není dovolání ve věci nákladů řízení přípustné, Nejvyšší soud se přesto měl nedostatečným odůvodněním rozsudku městského soudu k této otázce zabývat, což však neučinil.
8. Stěžovatelka namítá, že městský soud bral v úvahu toliko nepravdivá tvrzení vedlejší účastnice, že řádně spravovala nemovitost, přičemž účelnost účetnictví nebyla v řízení nikdy zkoumána. Nebyly řešeny ani odpisy a osobní vklady vedlejší účastnice. Stěžovatelka netuší, na základě jakých skutečností dospěl městský soud k závěrům uvedeným v napadeném rozsudku.
9. Ústavní soud před přezkumem opodstatněnosti ústavní stížnosti přistoupil k posouzení splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
10. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z § 72 odst. 1, 3 a 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přitom lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je pak vyjádřen procesní obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální význam, který spočívá v působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), u něhož ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované zákonem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
11. V posuzované věci je zjevné, že stěžovatelka všechny procesní prostředky k ochraně svých práv vyčerpala, neboť rozsudek obvodního soudu napadla odvoláním a rozsudek městského soudu napadla dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 téhož zákona.
12. Stěžovatelka však petitem své ústavní stížnosti napadá toliko rozsudek městského soudu, byť odmítavé usnesení Nejvyššího soudu přikládá a od jeho doručení odvozuje i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z jejího petitu, však vyplývá, že napadá toliko rozsudek městského soudu, a usnesení Nejvyššího soudu, které je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který měla stěžovatelka k dispozici, nenapadá.
13. Ústavní soud je vázán petitem návrhu, a proto musí shora popsaný procesní postoj stěžovatelky respektovat. Za této situace by ovšem případné vyhovění ústavní stížnosti vytvořilo nelogickou procesní situaci, kdy by zůstalo nedotčeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovatelky k ochraně jejích práv. Z logiky řízení o ústavní stížnosti a ze zásady její subsidiarity plyne, že je nutno napadnout též poslední rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno a které (potenciálně) zasahuje do základních práv stěžovatele. V daném případě bylo tímto rozhodnutím usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou.
14. Na základě uvedeného soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Radovan Suchánek, v. r. soudce zpravodaj