Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem, sídlem Plaská 623/5, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2024 č. j. 12 Co 205/2024-2075, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, které podle ní porušilo velkou řadu práv zaručených Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou od roku 2018 rozvedeni. Stěžovatelka vystupuje jako žalovaná v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, které je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 398/2019. V tomto řízení bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020 č. j. 12 Co 108/2020-55 nařízeno předběžné opatření, kterým soud stanovil stěžovatelce povinnost vydat vedlejšímu účastníkovi (který v daném řízení vystupuje jako žalobce) klíče a čipy od tří bytových jednotek (specifikovaných ve výroku tohoto usnesení) a umožnit mu do nich vstup. Bytové jednotky jsou součástí zaniklého, dosud však nevypořádaného společného jmění bývalých manželů. Městský soud se neztotožnil s argumentací obvodního soudu, který návrh na vydání předběžného opatření zamítl, neboť není dána naléhavá potřeba zatímní úpravy, jelikož vedlejší účastník ani v jednom z bytů nebydlel. Po zhodnocení rozhodných skutečností městský soud uzavřel, že vedlejšího účastníka jako spoluvlastníka nebylo možné z užívání bytů vyloučit. Přihlédl zejména k tomu, že stěžovatelka od konce roku 2015 vedlejšímu účastníku bránila ve výkonu vlastnických práv k těmto bytovým jednotkám, v žádném z bytů však nebydlela. Byty krátkodobě pronajímala přes platformu Airbnb. Přestože hypoteční úvěry související s pořízením těchto bytů splácel již jen vedlejší účastník, příjmy z pronájmu bytů měla od roku 2016 pouze stěžovatelka.
3. Stěžovatelka podala dne 6. 10. 2023 opakovaný návrh na zrušení předběžného opatření (dva předchozí návrhy ze dne 6. 12. 2022 a ze dne 31. 5. 2023 soudy zamítly; ústavností rozhodování soudů o prvním z těchto návrhů se zabýval také Ústavní soud, který usnesením ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1481/23 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost). Obvodní soud usnesením ze dne 10. 4. 2024 č. j. 5 C 398/2019-1666 návrh opět zamítl, neboť důvody pro nařízení předběžného opatření nepominuly. Vztahy mezi účastníky byly stále konfliktní a bytové jednotky nadále užívala výlučně jen stěžovatelka ke krátkodobým pronájmům bez odpovídající náhrady vedlejšímu účastníkovi. Na posouzení věci nemohla nic změnit skutečnost, že byl vedlejší účastník v mezidobí odsouzen pro přečin omezování domovní svobody. Vedlejší účastník přečin spáchal v jiné nemovitosti, v níž stěžovatelka výlučně bydlela. Pro rozhodnutí nebylo podstatné ani to, že stěžovatelka podala v roce 2023 žalobu na úpravu užívání bytových jednotek. Předem totiž nelze předjímat výsledek tohoto řízení.
4. Stěžovatelka se proti usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření odvolala. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil usnesením napadeným ústavní stížností. Odkázal na judikaturu, podle níž pro vyloučení spoluvlastníka z užívání bytu, jehož právo k věci se opírá o zaniklé, avšak nevypořádané společné jmění bývalých manželů, musí být vážné důvody. Městský soud přisvědčil stěžovatelce, že takovým důvodem mohou být i konfliktní vztahy mezi účastníky, v posuzované věci však bylo třeba přihlédnout k dalším rozhodným skutečnostem, a to že bytové jednotky stěžovatelka užívala nikoli k uspokojení vlastní bytové potřeby, ale ke komerčním účelům. V návrhu na zrušení předběžného opatření stěžovatelka neuvedla, že by byla ochotna zaplatit vedlejšímu účastníku kompenzace. Na posouzení věci nemohly nic změnit ani nově uvedené skutečnosti včetně odvolací námitky, že v mezičase vydal Okresní soud Praha-východ nepravomocný rozsudek, podle kterého vedlejší účastník spáchal vůči stěžovatelce trestný čin křivého obvinění.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka trvá na tom, že předběžné opatření mělo být zrušeno, a to zejména s ohledem na vysoce konfliktní vztahy stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Na tuto skutečnost přitom v řízení opakovaně upozorňovala. Napadené usnesení je podle stěžovatelky projevem svévole. Městský soud sice v obecné rovině připustil, že konfliktní vztahy mohou vést k vyloučení společného užívání nemovitosti, avšak nevysvětlil, proč extrémně napjaté poměry v posuzované věci takový postup neodůvodňovaly. Městský soud navíc vyšel z judikatury, která není přiléhavá. Kromě toho také pominul, že vedlejší účastník své peněžité nároky uplatnil v jednotlivých soudních řízeních a obecné soudy se jimi budou zabývat. Stěžovatelka dále namítá, že současná procesní situace je zatížena podstatnými procesními vadami, v důsledku nichž mohlo dojít také k porušení práva na zákonného soudce. Obvodní soud pro Prahu 10 totiž nebyl místně příslušným soudem. Návrh na vydání předběžného opatření měl postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který byl místně příslušný v řízení o věci samé - žalobě stěžovatelky týkající se úpravy užívání nemovitostí. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že výkon předběžného opatření se již dostal do rozporu s dobrými mravy. Přestože má jít o dočasnou záležitost, je předběžné opatření nařízeno již téměř čtyři roky, v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění dosud soudy nevydaly rozhodnutí ani v prvním stupni.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud k přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních přistupuje zdrženlivě. Předběžná opatření jsou dočasného charakteru, nezasahují do práv a povinností účastníků řízení konečným způsobem ani jimi není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Vzhledem ke specifické povaze těchto rozhodnutí je Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole či libovůle (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Tato obecná východiska se týkají nejen samotného rozhodování o nařízení předběžného rozhodnutí, ale rovněž rozhodování o jejich dalším "právním životě", tj. typicky o jejich zrušení (srov. nedávno např. nález ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 1858/24 , body 18 až 19).
8. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami, že napadené usnesení je projevem svévole. Za svévoli lze považovat mimo jiné také porušení práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (nález sp. zn. III. ÚS 1858/24 , body 20 až 21). Ústavní soud však v tomto smyslu žádné pochybení neshledal. Ačkoli městský soud přiznal, že konfliktní vztahy mezi účastníky mohou odůvodnit vyloučení spoluvlastníka z užívání nemovitosti, je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že na tuto skutečnost nelze nenahlížel izolovaně. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech, jak se snažil městský soud ukázat na příkladech citované judikatury. Tato rozhodnutí se přitom týkala posouzení obdobných otázek (způsobu užívání nemovitostí v zaniklém avšak nevypořádaném společném jmění bývalých manželů), které soud zvažoval také v nynější věci při zatímní úpravě poměrů v předběžném opatření.
9. Stěžovatelka aplikaci judikatury zpochybňuje jen formalistickými argumenty, obsahově se však proti jejich použití nijak nevymezuje. Z napadeného usnesení jednoznačně plyne, že městský soud si byl vědom konfliktních vztahů mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (viz body 9 a 27 napadeného usnesení), to však dále hodnotil v kontextu celé věci. Klíčové pro soud bylo, že sama stěžovatelka v žádné z bytových jednotek nebydlí, využívá je ke komerčním účelům bez ochoty vedlejšího účastníka za omezení jeho vlastnických práv jakkoli kompenzovat. Nelze přistoupit na argument, že své nároky stěžovatel již uplatnil soudní cestou, jelikož předběžné opatření slouží k zatímní úpravě poměrů právě do doby, než o věci rozhodne soud s konečnou platností. Lze dodat, že finanční kompenzace za dobu minulou se nijak nedotýká práva na užívání daných nemovitostí do budoucna. Městský soud tak i po zohlednění všech stěžovatelkou nově uvedených skutečností přesvědčivě vysvětlil, proč nerozhodl o zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu. Jeho právním závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
10. K námitce o místní nepříslušnosti prvostupňového soudu a z toho pramenící vadné procesní situace lze předně uvést, že místní příslušnost soud zkoumá předtím, než začne jednat o věci samé (příp. rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí). Později ji zkoumá již jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který mu přísluší (viz § 105 odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelka námitku místní nepříslušnosti spojila až s opakovaným návrhem na zrušení předběžného opatření, ve svých předchozích návrzích tímto způsobem neargumentovala (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1481/23 týkající se stěžovatelčina předchozího návrhu na zrušení předběžného opatření).
11. Navíc návrh na nařízení předběžného opatření byl podán k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění, jehož součástí jsou také bytové jednotky, jejichž užívání mělo být předběžným opatřením dočasně upraveno do doby rozhodnutí o vypořádání vlastnického práva k nim. V souladu se zásadou perpetuatio fori, podle níž se věcná a místní příslušnost posuzuje podle okolností v okamžiku zahájení řízení (viz § 11 odst. 1 občanského soudního řádu), jsou změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné a místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. Ústavní soud tedy neshledal ani vady procesního charakteru, které by dosahovaly intenzity porušení práva na zákonného soudce.
12. Konečně argumentuje-li stěžovatelka, že předběžné opatření se s ohledem na dobu svého trvání již dostalo do rozporu s dobrými mravy (námitka zjevně míří na přiměřenost předběžného opatření v běhu času), nemohl Ústavní soud tuto námitku považovat za ústavněprávně významnou v situaci, kdy dle zjištění v napadeném usnesení stěžovatelka dosud nesplnila povinnost uloženou jí předběžným opatřením (bod 17 napadeného usnesení).
13. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu