Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pultara, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2022 č. j. 10 Afs 383/2021-52 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2021 č. j. 31 Af 37/2020-84, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Finanční úřad pro Královehradecký kraj (dále jen "správce daně") doměřil stěžovateli celkem šesti dodatečnými platebními výměry ze dne 20. 3. 2019 daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období červen, červenec, září, říjen, listopad a prosinec 2015 a uložil mu povinnost zaplatit penále. Důvodem bylo, že ve zdaňovacích obdobích září, říjen a listopad 2015 stěžovatel nesplnil podmínky při pořízení a dodání zboží formou třístranného obchodu podle § 17 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 8. 2020 (dále jen "zákon o DPH"). Ve zdaňovacích obdobích červen, červenec, září až prosinec 2015 pak nesplnil podmínky pro osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 zákona o DPH.
3. Proti dodatečným daňovým výměrům podal stěžovatel odvolání a navrhnul provedení několika dalších důkazů k doplnění dosud zjištěného skutkového stavu. Vedlejší účastník řízení návrhům na doplnění dokazování nevyhověl a odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 9. 7. 2020 č. j. 26693/20/5300-22441-708274. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), v níž zejména namítal, že vedlejší účastník nereagoval na jeho důkazní návrhy a v daňovém řízení nebyl dokončený stav dokazování.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že postup vedlejšího účastníka a potažmo i správce daně lze označit za zákonný. Ztotožnil se přitom se závěry vedlejšího účastníka, že stěžovatel své tvrzení o naplnění podmínek pro osvobození od daně na základě třístranného obchodu pro kupujícího z Polska v řízení neprokázal žádnými relevantními důkazními prostředky. Stěžovatel neprokázal dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském státě, ani to, že zboží bylo skutečně dodáno deklarovanému polskému odběrateli - panu W. Czopkovi; současně nepředložil žádné důkazní prostředky k prokázání toho, komu a jakým způsobem předmětné zboží předal, a toho, zda zboží fyzicky opustilo území České republiky. Krajský soud neshledal pochybení v tom, že stěžovatelem navrhovaný výslech svědka (W. Czopka) nebyl proveden, neboť navrhovaný výslech by nemohl prokázat skutečnosti, jejichž absence mu je vytýkána. Stěžejním důkazem je totiž podle krajského soudu sdělení polské daňové správy pořízené správcem daně na základě výměny informací, ze které lze nepochybně dovodit, že odběratel W. Czopek zboží fyzicky nepřevzal, nehradil náklady spojené s přepravou a vědomě se podílel na nelegálním obchodu.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení v postupu správních orgánů při výměně informací s polskými orgány daňové správy, ze kterých ve svých rozhodnutí vycházely. Částečně Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že jak správní orgány, tak i krajský soud, přejaly některé závěry polské daňové správy, které nebyly dostatečně podložené.
Ačkoli mohl vedlejší účastník pečlivěji postupovat při práci s informacemi polské daňové správy, Nejvyšší správní soud uzavřel, že vedlejší účastník ve všech posuzovaných zdaňovacích obdobích dospěl k přesvědčivému závěru o nesplnění podmínek § 17 a § 64 zákona o DPH a v obou případech je opřel i o relevantní a dostatečně podložené závěry polské finanční správy. Ostatní (dostatečně nepodložené) informace z výměny informací nebyly striktně vzato pro argumentační "jádro" rozhodnutí potřeba. K námitce stěžovatele, že jako svědek nebyl vyslechnut jeho odběratel v Polsku (W.
Czopek), Nejvyšší správní soud uvedl, že nelze správci daně vyčítat, že po opakovaných nezdarech provést svědeckou výpověď nepřistoupil k předvolání svědka. Ani další vznesené námitky stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodné.
6. Stěžovatel namítá, že postupem správních soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť "slepě" převzaly závěry polské daňové správy, které nejsou v daňovém spisu stěžovatele ničím podloženy. Uvedené právo porušuje rovněž závěr správních soudů, že stěžovatel neunesl ohledně svých tvrzení důkazní břemeno, a to v situaci, kdy správce daně odmítl zajistit provedení důkazních prostředků, které stěžovatel za účelem prokázání svých tvrzení výslovně (a opakovaně) navrhoval, a to zejména důkazního prostředku v podobě výslechu klíčového svědka (W. Czopka). Stěžovatel dále namítá, že správní soudy v jeho věci postupovaly nesprávně, když porušení jeho ústavních práv ze strany české daňové správy ve svých rozsudcích dostatečně nereflektovaly a svými rozhodnutími její závěry potvrdily.
7. Stěžovatel si je vědom, že Ústavní soud v obdobné věci stěžovatele (za jiná zdaňovací období) odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 991/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), avšak toto usnesení je podle něj založeno na jednoznačně nepravdivých výchozích předpokladech, které jsou v rozporu se skutečným stavem věci. Třetí senát Ústavního soudu nesprávně v usnesení uvedl, že správce daně vycházel důkazním návrhům stěžovatele vstříc, ačkoli správce daně nevyvinul žádnou procesní aktivitu, aby důkaznímu návrhu na výslech klíčového svědka vyhověl. Stejně tak závěr třetího senátu Ústavního soudu, že správní orgány měly na základě vlastního šetření i spolupráce s polskými daňovými orgány dostatek podkladů pro přijetí učiněných závěrů, není správný, neboť české správní orgány v dané věci neprovedly takřka žádné vlastní šetření, neboť ve zcela převažující míře ve svých závěrech odkázaly na vyjádření polské daňové správy.
Stěžovatel se proto nyní obrací na Ústavní soud, aby při posouzení jeho ústavní stížnosti nepostupoval automaticky podle šablony dřívějšího usnesení vydaného ve věci sp. zn. III. ÚS 991/22
, ale aby naopak tyto předešlé závěry třetího senátu Ústavního soudu podrobil pečlivé revizi.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního (správního) práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 96/21
nebo ze dne 22. 6. 2021
sp. zn. I. ÚS 1030/21
). Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Argumentace stěžovatele představuje pokračující polemiku se skutkovými závěry správních soudů o tom, že stěžovatel neprokázal, že předmětné zboží skutečně dodal odběrateli do Polska, resp. o tom, že stěžovatel nedodržel podmínky třístranného obchodu podle zákona o DPH, jejichž přehodnocení se po Ústavním soudu domáhá. Avšak jednotlivými vznesenými námitkami a argumenty (které stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje) se již správní soudy podle Ústavního soudu dostatečně zabývaly, a za takové situace není pro jeho výjimečnou ingerenci prostor.
12. Ústavní soud předesílá, že se skutkově a právně obdobnou věcí zabýval v již citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 991/22
(tam však za zdaňovací období září, říjen, listopad a prosinec 2014). Z toho pak plyne, že v tamější věci učiněné úvahy a závěry správních orgánů a správních soudů, jakož i argumentace stěžovatele (vyjma části uvedené v bodu 7. výše), jsou téměř identické i v nyní projednávané věci. Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od závěrů učiněných v již citovaném usnesení odchylovat, a to i vzhledem k totožnosti předkládané argumentace. Nic na tom ani nemůže změnit polemika stěžovatele, jíž se vymezuje právě proti posledně citovanému usnesení Ústavního soudu, na niž se dále Ústavní soud zaměří, neboť ve zbytku (její podstatě) již byla vypořádána.
13. V usnesení
sp. zn. III. ÚS 991/22
Ústavní soud uzavřel: "Správní orgány i soudy postupovaly dle zákona o DPH, když uzavřely, že to byl primárně stěžovatel, kdo měl prokázat a kdo neprokázal oprávněnost uplatnění svých nároků včetně podmínky, že zboží bylo skutečně přepraveno do jiného členského státu v rámci třístranného obchodu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále pokračuje v polemice vedené už před soudy obecnými. Správní soudy i správní orgány ústavně souladným způsobem vysvětlily důvody pro neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazních prostředků.
Jednak nejsou vázány paušální povinností provádět jakékoli účastníky navržené důkazy. V případě svědka Wieslawa Czopka správce daně vycházel důkazním návrhům stěžovatele vstříc, nicméně tento svědek nebyl navzdory řadě pokusů o kontaktování schopen či ochoten svědecký výslech podstoupit. Navzdory tomu měly správní orgány na základě vlastního šetření i spolupráce s polskými daňovými orgány dostatek podkladů pro přijetí učiněných závěrů" (bod 10. citovaného usnesení).
14. Vytýká-li stěžovatel (v kontextu právě citovaného usnesení) Ústavnímu soudu, že je nesprávné jeho tvrzení o vstřícném přístupu správce daně k důkaznímu návrhu stěžovatele (výslech polského odběratele W. Czopka), lze k tomu odkázat na závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, podle nichž správce daně stěžovatelův důkazní návrh původně přijal s tím, že účast tohoto svědka na výslechu zajistí stěžovatel, a domluvil si s ním vhodný termín (navrhl mu dokonce více možných termínů). Termín podání svědecké výpovědi se však musel dvakrát posunout (poprvé sdělil stěžovatel, že svědek není přítomen na území České republiky, podruhé odkázal na nemoc tlumočnice).
Napotřetí se ke správci daně dostavil jen stěžovatel s tím, že mu svědek údajně bez zdůvodnění krátce před termínem jednání sdělil, že se jej nezúčastní; stěžovatel přitom tehdy (do protokolu) přislíbil zjistit důvody nepřítomnosti svědka a nastínit možnost dalšího postupu, nic takového však neučinil. Za takové situace správní soudy učinily závěr, že jednání stěžovatele vykazuje znaky účelového jednání (viz bod 49. rozsudku krajského soudu a body 28. a 29. rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud vysvětlil, že si český správce daně skrze výměnu informací zajistil dostatečné informace k rozhodnutí v nynější věci; stěžovatelův odběratel ani např. v písemné podobě přijetí zboží od stěžovatele konkrétně nepotvrdil a sám stěžovatel neobjasnil nedostatky v předložených dokladech, ani nevysvětlil to, že obsah dokladů dokonce sám popřel (viz bod 30.
rozsudku Nejvyššího správního soudu). Uvedené (odůvodněné) závěry správních soudů přitom podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí.
15. Rovněž nesouhlas stěžovatele s konstatováním Ústavního soudu, že správní orgány učinily své závěry mimo jiné na podkladě vlastního šetření, ačkoli podle stěžovatele žádné vlastní šetření neučinily, je pro výsledné posouzení nynější věci bez významu. Hlavním podkladem pro rozhodnutí správních orgánů totiž bylo sdělení polské daňové správy. K využití informací a podkladů získaných v rámci výměny informací pak Nejvyšší správní soud s odkazem na unijní právní úpravu přiléhavě vyložil, že není nutné, aby český správce daně prováděl jakékoli další vlastní šetření nebo speciální dokazování jen proto, aby "vnesl" takto získané informace do českého daňového řízení (viz body 14.
a 15. rozsudku Nejvyššího správního soudu); správní soudy dále vysvětlily, že rozhodnutí vedlejšího účastníka (potažmo správce daně) bylo založeno kromě sdělení polské daňové správy (jehož obsahem se pak především Nejvyšší správní soud důkladně zabýval) na tom, že stěžovatel - ačkoli ho tížilo důkazní břemeno - dodání předmětného zboží do Polska neprokázal, a nesplnil tak podmínky předjímané § 17 a § 64 zákona o DPH (viz body 46. až 48. rozsudku krajského soudu a body 22. až 26. rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Ani tyto závěry Ústavní soud nepokládá za protiústavní.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna a tam přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění, a proto na ně v podrobnostech odkazuje. Správními soudy použitá argumentace je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu