Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. Dr. V. K., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Eliškou Chobolovou, Cihlářská 19, Brno, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. 1 Co 223/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Princip náhrady nákladů řízení, který zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, lze považovat za princip odpovídající požadavku spravedlnosti, avšak pouze za podmínky, že výše takové náhrady je předvídatelná a konkrétní částka náhrady nákladů řízení je stanovena v souladu s právním předpisem, zde konkrétně s advokátním tarifem. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení zakotvený primárně v čl.
37 odst. 3 Listiny. Porušení principu spravedlivého procesu i principu rovnosti účastníků spatřuje stěžovatel v tom, že obecný soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nerespektoval kogentní normu a na úkor stěžovatele zvýhodnil druhou stranu sporu. Stěžovatel je toho názoru, že postupem vrchního soudu došlo k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantovány čl. 36, čl. 37 a čl. 11 Listiny, stěžovatel rovněž odkázal na recentní judikaturu Ústavního soudu.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti provedli rešerši nákladů řízení, a to jak před soudem prvního, tak i druhého stupně. Dospěli tak k závěru, že správně měla být na nákladech řízení přiznána částka 40.040,- Kč za každého žalovaného a nikoliv pouze 36.733,- Kč. Rozdíl v obou částkách směřoval v neprospěch advokáta. Stěžovatelem namítaná vada v postupu Vrchního soudu v Olomouci tak de facto podle názoru vedlejších účastníků nedosahuje takové intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Stěžovatel zaujal k vyjádření Vrchního soudu v Olomouci repliku, v níž uvedl, že nesouhlasí s jeho argumentací v tom smyslu, že by se v projednávaném případě nejednalo o stejnou věc, nýbrž že šlo o spojení třech samostatných věcí do jednoho podání. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči všem žalovaným stejného výroku. Jde tedy o stejnou věc. V daném případě byla žaloba zamítnuta ve vztahu ke všem žalovaným, to však nic nemění na premise, že se jednalo o stejnou věc ve smyslu ustanovení § 19a advokátního tarifu.
Totožnost věci je dána skutkovými tvrzeními, a ty svědčí ve prospěch stížnostní argumentace. Argumentaci vrchního soudu, že stěžovatel mohl žalovat každého z žalovaných zvlášť, považuje stěžovatel za nepřiléhavou, neboť není rozhodující, co stěžovatel mohl učinit, ale jak skutečně procesně postupoval. Vedeno bylo jedno řízení a všechny žalované zastupoval jeden advokát. Ustanovení § 17 písm. b) advokátního tarifu, na který vrchní soud poukazuje, nelze vůbec aplikovat, neboť v dané věci se žádná řízení nespojovala, žádné takové procesní rozhodnutí nebylo vydáno.
V závěru stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000
.
IV.
Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 93/2005, přezkoumal napadený výrok v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska neopodstatněná. Ústavní soud dále uvádí, že obdobnou ústavní stížností se čtvrtý senát Ústavního soudu v minulosti již zabýval pod sp. zn. IV. ÚS 1675/2010 a dle jeho názoru lze na závěry tam uvedené zcela odkázat.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03 , sp. zn. IV. ÚS 10/98 , sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV.
ÚS 303/02 , publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III.
ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000 , Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatnou ta skutečnost, že byla dodržena základní zásada při rozhodování o náhradě nákladů civilního procesu, a to zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 , odst. 12 , Sb. n. u., sv. 51, str. 307).
S ohledem na výše uvedené nepovažuje Ústavní soud způsob, jakým postupoval obecný soud v konkrétním případě při výpočtu nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000, za natolik excesivní, aby tento mohl nabýt intenzity způsobující zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
Závěrem lze tak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí, neboť ne každé porušení právního předpisu představuje zásah do základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu