Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Na Jarově č. 2425/4, Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010 č. j. 5A 63/2010-96-100 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010 č. j. 6 Ads 96/2009-80, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1843/10 ze dne 20. 7. 2010 dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Přitom je třeba zdůraznit, že řízení vedené v předmětné věci nebylo skončeno shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a i když je napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska formálního pravomocný, stěžovatelův spor byl meritorně ukončen a vyřešen až v řízení po tomto rozhodnutí následujícím, kdy vyústil ve vydání v záhlaví tohoto usnesení citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Právě naposledy jmenovaným soudem bylo tedy definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, byť toto rozhodnutí vychází z právních názorů v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedených. V souladu s výše uvedeným je tedy ústavní stížnost, pokud brojí proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu, nepřípustná.
Pokud je ovšem ústavní stížností napadáno ono rozhodnutí městského soudu, jež po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu následovalo, pak je ústavní stížnost stěžovatele sice formálně bezvadná, ale zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných - tj. i správních - soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že žádné stěžovatelovo právo (svoboda) porušeno nebylo. Městský soud podle přesvědčení Ústavního soudu správně vyšel z toho, že služební poměr stěžovatele v rozhodném období již netrval, a proto žalobě stěžovatele nebylo vyhověno. Ústavní soud nemá, co by k věci více dodal.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků, jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 20. října 2010
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu