Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, sídlem nám. J. Žižky 39/2, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2023 č. j. 25 Cdo 367/2023-161, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2022 č. j. 71 Co 222/2022-147 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. března 2022 č. j. 38 C 68/2021-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a podniku Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 C 68/2021 se podává, že stěžovatel se u okresního soudu domáhal po vedlejších účastnících řízení zaplacení částky 62 000 Kč s příslušenstvím s tím, že jejich závazek je společný a nerozdílný s povinností zaměstnance vedlejšího účastníka zaplatit finanční částku podle adhezního výroku specifikovaného rozsudku. Stěžovatel odůvodnil žalobu tvrzením, že škodu způsobil zaměstnanec vedlejšího účastníka, který v březnu 2016 pod záminkou provedení správy transakcí a investic přesvědčil stěžovatele, aby investoval částku 100 000 Kč do investičních fondů. Stěžovatel v domnění, že částka po zadání PIN kódu na přepážce pošty bude z jeho účtu připsána na účet investičního fondu, kód zadal. V důsledku toho došlo k bezhotovostnímu převodu této částky na účet zaměstnance, čímž byla stěžovateli způsobena škoda. Stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi odůvodnil jeho odpovědností za způsobenou škodu podle § 2914 první věty zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a vůči vedlejší účastnici tím, že je vlastníkem peněžních prostředků na účtu jako banka. U obou vedlejších účastníků měl stěžovatel za to, že porušili prevenční povinnost, když umožnili zaměstnanci být zaměstnán u vedlejšího účastníka, ačkoliv byl v insolvenci.
3. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastnice za způsobenou škodu neodpovídá. Jednak nešlo o jejího zaměstnance a soud neshledal žádné pochybení, kterým by jako banka pochybila, jednak nikoliv vedlejší účastník, ale zaměstnanec odpovídá za způsobenou škodu stěžovateli, jelikož ji způsobil při činnosti, kterou sledoval výlučně uspokojení svých zájmů. Ani jeden z vedlejších účastníků podle soudu neporušil svou prevenční povinnost, mimo jiné i proto, že neexistuje žádná zákonná úprava zakazující zaměstnávat zaměstnance, kteří jsou v insolvenci (v době způsobení škody již zaměstnanec v insolvenci nebyl). Závěrem soud konstatoval, že nárok stěžovatele je vůči oběma vedlejším účastníkům řízení promlčen. U vedlejšího účastníka počala běžet tříletá promlčecí lhůta dnem 18. 1. 2018, kdy se stěžovatel při podaném vysvětlení na Policii České republiky a při poučení dozvěděl, že mu byla zaměstnancem způsobená škoda, a u vedlejší účastnice dnem, kdy se z výpisu z účtu za měsíc březen 2016 dozvěděl, že z jeho účtu odešla dne 30. 3. 2016 platba ve výši 100 000 Kč na účet zaměstnance, přičemž žalobu podal stěžovatel až dne 13. 3. 2021.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudek potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, pouze k prevenční povinnosti vedlejšího účastníka doplnil, že v březnu 2016 nemohl předcházet trestné činnosti zaměstnance, vzhledem ke skutečnosti, že mohl mít první povědomí o pochybných transakcích až v dubnu 2017.
5. Následně se stěžovatel obrátil na Nejvyšší soud s dovoláním, které bylo odmítnuto s ohledem na vyslovení závěru o promlčení nároku stěžovatele, jako jedné z posuzovaných právních otázek.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy všech stupňů pochybily, neboť nedůvodně používaly zejména obecná ustanovení občanského zákoníku namísto ustanovení o ochraně spotřebitele. Nesprávně pak soudy žalobu zamítly s odkazem na vznesenou námitku promlčení. Judikatura Nejvyššího soudu citovaná v jeho rozhodnutí je odlišná v tom, že poškozené subjekty znaly skutkové okolnosti, jak ke škodě došlo a tyto skutkové okolnosti mohly při náležité péči řádně zhodnotit. Trestní soud označil za výhradního škůdce zaměstnance, naproti tomu jiným poškozeným přiznaly soudy nárok na náhradu škody i proti oběma vedlejším účastníkům řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v mezích stanovených mu občanským soudním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 132 občanského soudního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Takové ústavněprávní pochybení v postupu soudů Ústavní soud neshledal.
10. Stěžovatelovy námitky jsou prosty jakékoliv hlubší ústavněprávní dimenze. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti ve své podstatě jen polemizuje se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry obecnými soudy (mezi nimiž Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatele - neshledává extrémní nesoulad), aniž by přitom odpovídajícím způsobem akceptoval výše naznačené postavení Ústavního soudu a z něj plynoucí limity ústavního přezkumu, k němuž je povolán. Argumentace v ústavní stížnosti brojí nikoliv proti zásahům do tvrzených základních práv stěžovatele, nýbrž jejím obsahem je vyslovení nesouhlasu s výsledkem soudního řízení, které však z povahy věci nepožívá a ani nemůže požívat ústavní ochrany. Stěžovatel totiž ve skutečnosti pouze polemizuje s výsledky provedeného dokazování, což však nemůže založit kognici Ústavního soudu.
11. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. K tomu Ústavní soud dodává, že každý soudní spor je posuzován individuálně na základě provedených důkazů, jak tomu bylo i v soudních sporech jiných poškozených, rozsudky v jejichž sporech stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti (v nich soudy po provedeném dokazování na základě skutkových zjištění a na základě svého volného uvážení rozhodly ve prospěch poškozených).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu