Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, AK se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, adresa pro doručování Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2009 čj. 2 PP 410/2006-93 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 8. 9. 2009 čj. 5 Tmo 37/2009-105 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 6. 2009 nalézací soud ve veřejném zasedání rozhodl, že odsouzený vykoná zbytek trestu z uloženého trestního opatření v trvání 38 měsíců uloženého rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 2 Tm 15/2004, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením nalézacího soudu ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 2 PP 410/2006. Své rozhodnutí nalézací soud odůvodnil tím, že odsouzený ve zkušební době podmínečného propuštění stanovené v trvání dvou let byl opakovaně odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost spáchanou v této zkušební době. Dne 8. 9. 2009 Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, (dále jen "stížnostní soud") stížnost odsouzeného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 22. 6. 2009 zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího i stížnostního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají (obdobně ani samotný průběh řízení nezakládá jakékoliv pochybnosti o jeho spravedlivosti). Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
K základnímu právu na obhajobu Ústavní soud připomíná, že stěžovatel je osobou pravomocně již odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu, jejichž součástí jsou i práva obhajoby, tedy musely být uplatňovány primárně v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. V řízení o osvědčení podmíněně propuštěného podle § 64 tr. zákona se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Nicméně práva obhajoby zakotvená v článku 40 odst. 3 Listiny, resp. článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, nenaznačují, ve kterém stadiu trestního řízení se aplikují, a ponechávají proto v tomto směru prostor pro interpretaci. Ústavní soud je toho názoru (též s ohledem na znění § 2 odst. 13 a § 12 odst. 10 tr. řádu), že ústavně zakotvená práva obhajoby je nezbytné uplatňovat i v řízení o osvědčení podmíněně propuštěného podle § 64 tr. zákona.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že znění ani účel článku 40 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, nebrání obviněnému vzdát se výslovně nebo mlčky některé ze záruk spravedlivého procesu. Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné pro účely Listiny, resp. Úmluvy, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Před tím, než z chování obviněného může být vyvozeno, že se mlčky vzdal některé ze záruk spravedlivého procesu, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednáním může mít (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24.
9. 2009, odst. 76 a násl., stížnost č. 7025/04, dostupný na http://www.echr.coe.int). Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že nevyužití práva na obhajobu v řízení o osvědčení podmíněně propuštěného stěžovatele nelze přičítat obecným soudům. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu