Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Jiřím Joklem, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2025 č. j. 15 Co 180/2025-2477 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. března 2025 č. j. 25 P 52/2018-2384, 25 P a Nc 26/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a J. B. a nezletilé A. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, jejích doplnění a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost informovat stěžovatelku o zdravotním stavu jejich dcery, nezletilé vedlejší účastnice (nyní osmileté), jejím školním prospěchu a chování ve škole, volnočasových aktivitách a zájmech, psychickém stavu včetně docházení na psychoterapie, jakož i o jejím psychickém vývoji formou e-mailové zprávy odeslané stěžovatelce vždy první neděli každého kalendářního měsíce, počínaje právní mocí tohoto rozsudku (výrok I). Dále zakázal jiné formy styku stěžovatelky s nezletilou vedlejší účastnicí (výrok II), zrušil asistovaný styk nezletilé vedlejší účastnice se stěžovatelkou stanovený předchozím rozhodnutím (výrok III), zamítl návrh stěžovatelky na změnu styku na neasistovaný styk (výrok IV) a vyslovil, že výrok III. tohoto rozsudku je předběžně vykonatelný (výrok V).
3. K odvolání stěžovatelky směřujícímu pouze proti výroku II rozsudku obvodního soudu ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který jej napadeným rozsudkem (v rozsahu odvolání) potvrdil. Městský soud - stručně řečeno - dospěl k závěru, že aktuálně je v nejlepším zájmu nezletilé vedlejší účastnice vyloučit jakýkoliv kontakt se stěžovatelkou, neboť je pro ni silně traumatizující. Městský soud zohlednil přání nezletilé vedlejší účastnice (odmítnutí kontaktu s matkou) a vycházel ze zjištění, že tento odmítavý postoj není důsledkem manipulativního jednání otce.
4. Stěžovatelka namítá, že ji obecné soudy svým postupem fakticky vyloučily z reálného podílu na výchově dcery a z možnosti udržovat s ní osobní vazbu. Úplný zákaz styku považuje za protiústavní. Soudům vytýká, že namísto toho, aby usilovaly o obnovení a podporu vztahu mezi nezletilou a matkou, a to s využitím nástrojů, které jim právní řád poskytuje, např. prostřednictvím terapeuticky vedených setkání nebo rodinné mediace, zvolily nejtvrdší možné opatření, tedy úplný zákaz osobního styku. Namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť vycházely z neaktuálních podkladů (např. znaleckého posudku z roku 2023). Stěžovatelka má za to, že soudy zcela opomenuly zkoumat roli otce v utváření vztahu nezletilé vedlejší účastnice k matce. Dovozuje, že soudy nepostupovaly nestranně.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Petit ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutí městského soudu a rozhodnutí obvodního soudu. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, stěžovatelka však odvoláním napadla pouze výrok II rozsudku obvodního soudu, což znamená, že nevyčerpala opravné prostředky proti výrokům III až V nalézacího rozsudku. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná. Ve vztahu k výroku I rozsudku obvodního soudu, z nějž pro stěžovatelku vyplývají pouze práva, je ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou.
6. Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. Přezkumná pravomoc Ústavního soudu se soustředí na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva (srov. např. nález ze dne 14. 5. 2024
sp. zn. IV. ÚS 1578/23
, bod 15). Ve stěžovatelčině věci se obecné soudy žádného takového excesu nedopustily.
7. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že namítaný zásah do základních práv stěžovatelky je vyvážen zajištěním nejlepšího zájmu dítěte, její nezletilé dcery, vedlejší účastnice. Vyplývá z nich, že soudy již dříve s cílem zachování vazeb mezi matkou a dcerou přijaly více opatření týkajících se její výchovy, jež se však ukázala jako neúčinná a nepřínosná (např. asistované videohovory a asistovaná setkání). Soudy se v nyní posuzované věci zabývaly i další případnou formou styku (prostřednictvím dopisů), nicméně vzhledem k předchozím negativním zkušenostem ji odmítly jako nereálnou (srov. rozsudek městského soudu, bod 17). Ústavní soud zohlednil, že úplný zákaz styku nebyl stanoven bez dalšího a znenadání, ale byl reakcí na nedostatečnost předchozích a z pohledu stěžovatelky méně intenzivních opatření. Městský soud dospěl k závěru (tamtéž, bod 20), že "matka stále nemá náhled na reálnost svých požadavků na péči o nezletilou a nechápe, že nezletilé opakováním těchto požadavků a očerňováním otce působí trauma." Tento závěr má navzdory odlišnému názoru stěžovatelky dostatečný skutkový základ, z nějž se mj. podává, že otec na nezletilou vedlejší účastnici nepůsobí manipulativně. Ústavní soud doplňuje, že soudy zajistily participační práva nezletilé vedlejší účastnice, přihlédly k tomu, že ji probíhající soudní řízení traumatizuje (srov. tamtéž, bod 7). Je samozřejmé, že zákaz osobního styku má pouze dočasnou povahu, tj. byl stanoven pouze do doby, než nezletilá vedlejší účastnice vyřeší s terapeutkou svůj vztah s matkou a než matka začne pracovat na stabilizaci svého chování, a to rovněž za pomoci psychoterapeuta (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 22).
8. Lze shrnout, že takto odůvodněné závěry Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora popsanému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - přehodnocovat, neboť na nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. To nic nemění na tom, že nezletilá vedlejší účastnice je současnou situací velmi nepříznivě zasažena. Soudy přijaté řešení, které nyní Ústavní soud aprobuje, nelze vnímat jako "prohru" matky či "vítězství" otce.
9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud její stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu