Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele CH. V. L., vietnamského státního příslušníka, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti nečinnosti orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností navrhovatel napadl postup orgánů činných v trestním řízení, jímž bylo reagováno na jeho trestní oznámení a navazující úkony s ním spjaté. Poté, co nastínil rekapitulaci předmětné záležitosti, tvrdil, že tímto postupem byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že jím došlo rovněž k porušení kautel plynoucích z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Z těchto důvodů navrhovatel požadoval, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se Inspekci policie ČR, 11. oddělení a Okresnímu státnímu zastupitelství Brno-venkov jednak zakazuje pokračovat v porušování jeho základních práv na soudní a jinou právní ochranu spočívajícím v neúčinně vedeném šetření skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, oznámených dne 6. 3. a 24. 4. 2009, nezákonném ukončení šetření na základě oznámení těchto skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, a dále že se jim přikazuje učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a vydat rozhodnutí v souladu s trestním řádem.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jak bylo opakovaně konstatováno v ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. kupř. nálezy II. ÚS 303/05,
I. ÚS 1587/07
), právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. kupř. již usnesení
sp. zn. I. ÚS 84/99
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, s. 291). Řečeno poněkud jinými slovy, „z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce’ v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá“ (takto již usnesení
sp. zn. II. ÚS 361/96
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, s. 345).
Rámec uvedeného dopadá i na stěžovatelem k posouzení předloženou věc, včetně jejích dílčích aspektů, v důsledku čehož Ústavní soud jeho návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu