Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. H. a M. H., zastoupených doc. JUDr. Ing. M. P., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, č.j. 24 Cdo 22/2000-90 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1999, č.j. 37 Co 116/96-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, č.j. 24 Cdo 22/2000-90 kterým bylo podle § 243b odst. 1, věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1999, č.j. 37 Co 116/96-72, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. 1. 1996, č.j. 7 C 230/94-40 v napadeném výroku o povinnosti odpůrce, tj. vedlejšího účastníka Zemědělského družstva D., se sídlem v D., zaměřit specifikované pozemky v k.ú. V. u D. a vytyčit jejich vlastnické hranice tak, že návrh stěžovatelů se zamítá.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s Listinou základních práv a svobod ("Listina"), když aplikovaly na existující právní situaci nesprávné právní normy a takto navrhovatelům odepřely právní ochranu. Dle jejich přesvědčení neposkytnutím právní ochrany obecné soudy podstatně ztížily výkon jejich vlastnických práv k předmětným pozemkům, když právnímu nástupci subjektu, který v minulosti hranice jejich pozemků svévolně odstranil, nebyla soudy uložena povinnost tyto hranice opět na svůj náklad obnovit. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali vývoj právní úpravy zemědělského družstevnictví po roce 1991, zejména pokud jde o právo družstevního užívání, transformaci družstev a vztahy mezi družstvem a jeho členy při užívání pozemků.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou. Historicko-právní rozbor problematiky práva družstevního užívání a jeho zániku obsažený v ústavní stížnosti je dle jeho názoru nepochybně správný a je v souladu s právním závěrem odvolacího soudu i soudu dovolacího. K odlišným závěrům docházejí stěžovatelé až v tom, jaký právní vztah vznikl mezi vlastníky pozemků užívaných družstvem, jehož byli v té době členy. Stěžovatelé zastávají názor, že šlo o právní vztah blížící se vztahu výpůjčky.
Tvrzení stěžovatelů, že Nejvyšší soud ČR přijal závěr, že mezi žalobci jako členy žalovaného družstva a tímto družstvem byla po přijetí nových stanov 30. 11. 1992 uzavřena nájemní smlouva k předmětným pozemkům, užívaným dříve na základě práva družstevního užívání, nepovažuje za správné. Nejvyšší soud ČR vyšel z úvahy, že pozemky žalobců užívalo žalované družstvo po zrušení zákona o zemědělském družstevnictví na základě konkludentně vzniklého smluvního vztahu v zákoně výslovně neupraveného, na nějž je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky takovým vztahům nejbližší, což jsou zřejmě ustanovení o vztahu nájemním (viz str.
6 písemného vyhotovení rozsudku). Tento závěr však nebyl rozhodující pro výsledek dovolacího řízení. Tím bylo konstatování, že žádný obecně závazný právní předpis nestanovil povinnost dosavadního uživatele zaměřit a vytýčit reálné hranice pozemků do té doby užívaných na základě práva družstevního užívání, resp. jiných užívacích práv. Z příslušných ustanovení zákona o půdě vyplývá, že povinnost hradit výdaje spojené mj. s vyměřením pozemků, se ukládá státu; v praxi objednává provedení příslušných geodetických prací ten, kdo má na vyměření a vytýčení hranic zájem, nebo požádá o zadání těchto prací Okresní úřad, který v obou případech hradí náklady spojené s těmito pracemi.
Z hlediska obsahových náležitostí ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR zdůraznil povahu ústavní stížnosti; z článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky plyne, že tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod musí být odůvodněné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 169/97 , uveřejněné pod č. 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 8). Stěžovatelé dovozují, že odvolací i dovolací soud postupoval v rozporu s Listinou základních práv a svobod, když aplikoval na existující právní situaci nesprávně právní normy a tak stěžovatelům odepřel soudní ochranu.
Kromě toho prý neposkytnutím právní ochrany podstatně ztížil stěžovatelům výkon jejich vlastnických práv k uvedeným pozemkům, když se dodnes nemohli domoci toho, aby jim právní nástupce subjektu, který v minulosti svévolně odstranil vlastnické hranice jejich pozemků, tyto hranice opět na své náklady obnovil. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR jde zřejmě o zdůvodnění zcela nedostatečné. Nejvyšší soud ČR zastává názor, který je dle jeho přesvědčení v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
3. 2000, sp. zn. II. ÚS 568/99 ), že k porušení práva na soudní ochranu, které stěžovatelé uplatňují, by došlo tehdy, kdyby jim v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny byla odepřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o jimi podaném návrhu, nebo zůstal bez zákonného důvodu nečinným. Tak tomu v dané věci nebylo. Samotná skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Nejvyšší soud přitom pokládá za vhodné zdůraznit, že skutečnost, že dovolací soud vyslovil právní názor, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz též nález Ústavního soudu ze dne9. 7. 1996, sp. un. II. ÚS 294/95 , uveřejněný pod č. 63 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 481, svazek 5). Závěrem vyjádřil souhlas s tím, aby Ústavní soud jednal v jeho nepřítomnosti. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 7 C 230/94, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem občanskoprávního sporu a polemika s právními názory obecných soudů a to za situace, kdy, jak vyplývá zejména z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, tyto soudy zastávají názor, že po zrušení zákona o zemědělském družstevnictví k 1. 1. 1992 žádný právní předpis neobsahoval povinnost dosavadního uživatele vyměřit po ukončení užívání pozemky a vytýčit v terénu jejich hranice, nicméně tuto povinnost zákonodárce uložil státu, jak plyne z ustanovení § 19 odst. 2 a § 21a odst. 3 zákona o půdě.
Uvedená ustanovení zákona o půdě nemají výslovnou vazbu na některé právní vztahy zákonem upravené, jako je vydání pozemků podle části druhé zákona nebo ukončení užívacích práv podle části čtvrté, a je třeba je vztáhnout na všechny potřebné pozemkové úpravy, včetně úpravy pozemků vyčleněných z družstevního užívání, jak je tomu ve případě stěžovatelů. Je tudíž věcí stěžovatelů, aby své požadavky uplatnili řádným postupem ve vztahu k příslušnému státnímu orgánu. Pokud však svá práva uplatnili vůči vedlejšímu účastníkovi, tj. subjektu, který v jejich věci nebyl pasivně legitimován, nemůže obstát jejich tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv.
V ostatním, pokud jde o absenci ústavněprávního rozměru celé věci, sdílí Ústavní soud v podstatě názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu