Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Věznice Heřmanice, Ostrava, zastoupeného Mgr. Václavem Benou, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. července 2022 č. j. 59 Co 69/2022-878 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. ledna 2022 č. j. 0 P 225/2020-821, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a 1) M. S., 2) nezletilého O. S. a 3) A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na úpravu styku s nezletilým vedlejším účastníkem (dále jen "nezletilý") [I. výrok], bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilého částkou 1 500 Kč měsíčně a bylo stanoveno dlužné výživné ve výši 14 000 Kč, spolu s podmínkami splácení uvedených částek (II. a III. výrok). Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků i státu (IV. a V. výrok). Při posuzování důvodnosti návrhu na úpravu styku (pouze proti této části rozhodnutí obecných soudů fakticky směřují stěžovatelovy námitky - pozn. Ústavního soudu) okresní soud dospěl k závěru, že i přes změnu poměrů, k níž došlo od posledního rozhodování ve věci, a jež spočívala ve vyšším věku nezletilého (deset let) a skutečnosti, že stěžovatel byl přemístěn do jiné věznice a jeho chování ve výkonu trestu doznalo kladných změn, bylo nutno opětovně konstatovat, že nezletilý ke stěžovateli nemá vytvořen žádný citový vztah a spíše pod neustálým nátlakem stěžovatele se vůči němu shromažďují záporné emoce. V řízení se nezletilý soustavně vyjadřoval tak, že stěžovatele navštěvovat nechce, nechce s ním být v kontaktu, telefonáty od něj ho obtěžují, nechce již chodit k soudu a přeje si, aby vše skončilo a měl klid. S ohledem na rozumovou vyspělost nezletilého, dlouhodobost jeho stanoviska a způsob jeho projevu v průběhu řízení soud neměl důvod pochybovat o autentičnosti jeho sdělení; totéž ostatně vyplynulo i ze zprávy psycholožky Mgr. Šaškové. Okresní soud se dále zabýval možností případné úpravy nepřímého kontaktu stěžovatele s nezletilým, když takový kontakt fakticky dlouhodobě probíhal prostřednictvím telefonátů zprostředkovávaných rodinou stěžovatele (mimo jiné též třetí vedlejší účastnicí - matkou stěžovatele), k níž má nezletilý vytvořenu vazbu; s ohledem na jasně vyjádřené stanovisko nezletilého i na postoj stěžovatele, který prokázal nedostatek náhledu na celou situaci a neschopnost vcítit se do prožívání nezletilého, však soud uzavřel, že i takový kontakt by se v současnosti příčil zájmům nezletilého.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudek okresního soudu v I., II. a IV. výroku potvrdil (I. výrok). Výrok o dlužném výživném změnil a rozhodl, že se tím zároveň mění II. výrok rozsudku okresního soudu ze dne 14. 2. 2017 č. j. Nc 1202/2013-209 (II. výrok). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Ohledně úpravy styku se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu, když vyšel mimo jiné ze závěrů zprávy psycholožky Mgr.
Šaškové, z níž vyplývalo, že mezi stěžovatelem a nezletilým nadále chybí citový vztah požívající zákonné (i ústavní) ochrany. Osoba stěžovatele není z života nezletilého vytěsňována, nezletilý je postupně a srozumitelně seznamován s okolnostmi týkajícími se stěžovatele a důvodů jeho věznění (stěžovatel nastoupil výkon trestu ještě před narozením nezletilého, a to pro spáchání trestného činu vraždy). Nezletilý jakýkoliv kontakt se stěžovatelem odmítá, neboť je pro něj psychicky zatěžující; důrazný zájem stěžovatele na styku je v současnosti bez pozitivního přínosu pro nezletilého a při dalším nátlaku stěžovatele hrozí traumatizace nezletilého.
Krajský soud dále odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 222/20
(dostupného na https://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta dřívější stěžovatelova ústavní stížnost, a závěrem konstatoval, že ve specifických poměrech nynější věci se jeví prozatím dostačující zachování styku v podobě pravidelného poskytování informací stěžovateli o nezletilém a naopak, které zprostředkovává první vedlejší účastnice (matka).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje dvě námitky. Zaprvé, soudy neprovedly jím navrhované důkazy výpověďmi svědka Galbavého a Mgr. Šaškové a nezadaly ani zpracování znaleckého posudku ke zkoumání aktuálního stavu nezletilého ke stěžovateli. Je si vědom judikatury Ústavního soudu, podle které obecné soudy nejsou povinny provést veškeré důkazy navržené účastníky řízení, odůvodní-li náležitě takový postup. Odůvodnění napadených rozhodnutí je však v tomto ohledu nedostatečné. Zadruhé, v řízení nebyla dostatečně zjišťována existence pouta mezi stěžovatelem a nezletilým; jejich vzájemný styk byl znemožněn z důvodu výkonu trestu, což je však i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu nepřijatelné. Soudy se pak nezabývaly ani možností případného nepřímého styku.
5. Ačkoliv je petitem ústavní stížnosti navrhováno zrušení výhradně rozsudku krajského soudu, z jejího obsahu vyplývá, že stěžovatel brojí též proti rozsudku okresního soudu; Ústavní soud proto přezkoumal i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění návrhu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně právních věcech. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají v řízení nejlepší podmínky pro dokazování a následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení, na což byl ostatně stěžovatel upozorněn již v usnesení sp. zn. III. ÚS 222/20 , jímž byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stejně jako v odkazované věci, ani nyní Ústavní soud neshledal v postupu soudů ani v jejich rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z hledisek právě uvedených posouzeno jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a které by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
8. Byť stěžovatel opakovaně uvádí, že si je vědom relevantní rozhodovací praxe Ústavního soudu, její závěry v ústavní stížnosti nezohledňuje. Předně nelze shledat, že by odůvodnění napadených rozhodnutí - zejména ve stěžovatelem rozporovaných částech obsahujících vypořádání důkazních návrhů účastníků řízení - vykazovala jakékoliv zásadní nedostatky. Jak okresní soud, tak následně krajský soud přehledně a dostačujícím způsobem vysvětlily, proč shledaly stěžovatelovy důkazní návrhy nadbytečnými, když k osobě svědka Galbavého, dětského a rodinného terapeuta, uvedly, že svědek se s nezletilým nikdy nesetkal a jeho výpověď by nijak neobjasnila postoje a přání nezletilého; v řízení byla nicméně čtena jím vypracovaná písemná zpráva.
Vzhledem k tomu, že zpráva Mgr. Šaškové byla výstižná a konkrétní skutečnosti v ní uvedené nebyly vzájemně rozporné a odpovídaly dalším v řízení provedeným důkazům i postoji nezletilého, nebylo potřebné přistoupit ani k jejímu výslechu. Jde-li pak o stěžovatelův návrh na vypracování znaleckého posudku, byl i on zamítnut pro nadbytečnost, neboť v řízení provedené důkazy byly dostačující k prokázání vůle nezletilého i jeho schopností, nadto znalecké zkoumání by pro něj představovalo jen další zbytečné a nepřiměřené zatěžování (viz bod 42 odůvodnění rozsudku okresního soudu či body 15 a 16 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
Ústavní soud nemá ke způsobu, jakým soudy odůvodnily zamítnutí zmíněných důkazních návrhů, jakýchkoliv výhrad a konstatuje, že napadená rozhodnutí odpovídají požadavkům vytyčeným jeho judikaturou. Skutečnost, že stěžovatel je přesně opačného názoru, sama o sobě nezakládá důvodnost jeho návrhu.
9. Namítá-li stěžovatel, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav o existenci citového pouta mezi ním a nezletilým a že mu znemožnily vzájemný styk výhradě z důvodu jeho uvěznění, postačí pouze odkázat na stále aktuální závěry obsažené v bodu 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 222/20 , v němž Ústavní soud reagoval na totožná tvrzení stěžovatele.
10. K výtce, že se soudy nijak nezabývaly možností nepřímého styku mezi stěžovatelem a nezletilým, Ústavní soud již jen ve stručnosti odkazuje na bod 71 odůvodnění rozsudku okresního soudu, případně též na body 40 až 44 odůvodnění rozsudku krajského soudu, z nichž vyplývá pravý opak.
11. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soud jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu