Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Ambrože, MBA, LL.M., advokáta, sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Martinem Janákem, advokátem, sídlem Sedláčkova 212/11, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2023 č. j. 39 Co 419/2022-207, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. S. a V. S. a V. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále práva zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 14. 10. 2022 č. j. 15 C 282/2021-174 odmítl žalobu vedlejších účastníků (I. výrok), nepřiznal jim osvobození od soudních poplatků (II. výrok), zamítl jejich žádost o ustanovení právního zástupce z řad advokátů (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Obvodní soud vycházel z toho, že vedlejší účastníci se domáhali zaplacení částky celkem 106 mil. Kč s příslušenstvím jako náhrady materiální i nemateriální újmy způsobené jim blíže neurčeným jednáním stěžovatele při výkonu funkce ustanoveného opatrovníka. Obvodní soud vyzval vedlejší účastníky k odstranění vad žaloby s poučením, jak mají vady odstranit a o následcích eventuálního nesplnění této jeho výzvy, avšak vedlejší účastníci zásilku soudu odmítli převzít, respektive byli nekontaktní. Proto obvodní soud postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a žalobu odmítl. Protože vedlejší účastníci nesplnili podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť věrohodně nedoložili své majetkové poměry, nepřiznal jim osvobození od soudních poplatků a zamítl jejich žádost o ustanovení zástupce. Postupem podle § 146 odst. 2 o. s. ř. věta první obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky s odůvodněním, že vedlejší účastníci zavinili zastavení řízení, avšak stěžovateli žádné náklady řízení nevznikly.
3. Proti IV. výroku usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání s návrhem na jeho změnu tak, že vedlejší účastníci jsou povinni společně a nerozdílně mu zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 471 719 Kč. Napadený výrok byl podle stěžovatele nesprávný, protože není pravda, že by mu žádné náklady řízení nevznikly. Městský soud napadeným usnesením změnil IV. výrok usnesení obvodního soudu tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává (I. výrok) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II.
výrok). V odůvodnění zejména uvedl, že s ohledem na odmítnutí žaloby měl obvodní soud o nákladech řízení mezi účastníky rozhodnout nikoliv podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., ale podle § 146 odst. 3 o. s. ř. Rovněž nebyl správný závěr obvodního soudu o tom, že stěžovateli žádné náklady řízení nevznikly, neboť stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem a ten činil patřičné úkony právní služby. Na druhou stranu i stěžovateli muselo být zřejmé, že žaloba vedlejších účastníků je pro její vady neprojednatelná, a kroky, které ve věci činil, byly předčasné, protože k nim mohl přistoupit teprve po eventuálním doplnění žaloby.
Z těchto důvodů, jakož i s přihlédnutím k dalším skutečnostem, dospěl městský soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl městský soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., protože stěžovatel nebyl se svým odvoláním úspěšný a vedlejší účastníkům v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
4. Stěžovatel zejména namítá, že se nechal zastoupit advokátem, který se na rozdíl od něj specializuje na spory plynoucí z materiální a nemateriální škody, a odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu týkajících se náhrady nákladů řízení s tím, že obecné soudy v jeho věci rozhodly nesprávně, neboť v ní jen důvodně bránil své subjektivní právo a chráněný zájem. Rozhodnutí městského soudu založené na použití § 150 o. s. ř. považuje ve smyslu judikatury Ústavního soudu za překvapivé, neboť neměl možnost se k eventuální aplikaci moderačního práva vyjádřit.
5. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná, že vedlejšími účastníky požadovaná částka by byla pro něj likvidační, byť by mu soud nakonec například uložil zaplatit pouze desetinu požadované částky. Proto na jeho obranu byly prokazatelně vykonány právním zástupcem úkony právní služby.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad a použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je způsob výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
8. Princip minimalizace zásahů je nadto patrnější při posuzování ústavních stížností napadající rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání obecných soudů s náhradou nákladů řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádného procesu. Ústavní soud je oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí, avšak již dříve vyjádřil závěr, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18
a další (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud je tak při posuzování ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Uvedená zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny (srov. k tomu usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15
), což je i stěžovatelova věc.
9. Ústavní soud se v obecné rovině ztotožňuje s hodnocením věci, jak ho provedl městský soud v napadeném usnesení, a na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje. Městský soud přesvědčivě vysvětlil, že si stěžovatel jako právní profesionál musel být vědom toho, že vedlejšími účastníky podaná žaloba ho ve skutečnosti neohrožuje, a to zvláště za situace, kdy mu byl znám zdravotní stav první vedlejší účastnice, s nímž evidentně nepřiměřené požadavky vedlejších účastníků měly souvislost. Za dané situace není nesprávné, že stěžovatel se v soudním řízení vyvolaném vedlejšími účastníky jejich požadavkům bránil, ovšem lze vycházet z toho, že by - byť se na spory týkající se náhrady škody nebo újmy prioritně nespecializuje - dokázal v dané fázi řízení svá práva a oprávněné zájmy bránit sám [pozn. z veřejně přístupných zdrojů (www.cak.cz a www.akjanak.com) nelze potvrdit stěžovatelovo tvrzení, že jeho právní zástupce se specializuje na spory plynoucí z materiální a nemateriální újmy].
Navíc Ústavní soud shledal, že stěžovatel v této souvislosti, kromě blanketních odkazů na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů řízení a rekapitulace již uplatněných tvrzení před obecnými soudy, hlubší argumentaci neuvádí.
10. Za této situace nemůže vést ke kasaci usnesení městského soudu ani druhá stěžovatelova námitka, podle níž bylo použití moderačního práva městským soudem v odvolacím řízení pro stěžovatele ve smyslu judikatury Ústavního soudu překvapivé, neboť mu nebyla dána možnost, aby se k případnému použití moderačního práva vyjádřil. Aniž by Ústavní soud uvedené tvrzení stěžovatele jakkoliv zpochybňoval, nemůže přehlédnout, že stěžovateli byla argumentace městského soudu známa před podáním ústavní stížnosti, čehož dostatečně využil pro svoji stížnostní argumentaci.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům neshledal Ústavní soud do té míry závažnou nesrovnalost, která by ho vedla k rozhodnutí zrušit napadené usnesení městského soudu. Postup Ústavního soudu, který by vedl ke zrušení napadeného usnesení jen s ohledem na stěžovatelem tvrzené pochybení, že se s názorem městského soudu nemohl seznámit, by byl zcela formalistický, a to navíc v situaci, kdy mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána ani původně obvodním soudem, byť s nesprávnou právní kvalifikací, a navíc odůvodnění městského soudu staví nejen na § 150 o.
s. ř., ale současně z něj plyne, že městský soud - shodně s Ústavním soudem - náklady na právní zastoupení považuje za neúčelné a takové náklady se nenahrazují ani podle § 146 odst. 3 o. s. ř.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu