Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VHS stavby, a. s., sídlem Bánskobystrická 114/26, Liberec, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2022 č. j. 23 Cdo 2147/2021-1035, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. března 2021 č. j. 15 Co 196/2020-992 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18. června 2020 č. j. 12 C 58/2017-910, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a města Pelhřimov, sídlem Masarykovo náměstí 1, Pelhřimov, a organizace Technické služby města Pelhřimova, příspěvková organizace, sídlem Myslotínská 1740, Pelhřimov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník (v řízení před soudy žalobce, za účasti vedlejší účastnice) se žalobou u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení částky 13 970 508,60 Kč s tvrzením, že stěžovatelka na základě smlouvy o díle pro něj zhotovila stavbu kompostárny, ale dílo trpí vadou spočívající v nemožnosti zpracovat zadávací dokumentací požadovaný objem hmoty, což narušuje podmínky dotace, kterou vedlejší účastník pro kompostárnu získal. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že právní základ vedlejším účastníkem uplatňovaných nároků je v dané věci opodstatněný, s tím, že o jejich výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. V řízení nebylo sporné, že stěžovatelce ucházející se o veřejnou zakázku byl znám požadovaný rozsah umožňující zpracování 4 500 tun hmoty za rok. K tomu okresní soud poznamenal, že výrobce fermentorů, od něhož je stěžovatelka pro projekt vedlejšího účastníka získala, poté, co se jejich nedostatečná kapacita začala projevovat, opakovaně tvrdil, že s fermentory zjevně není nakládáno správně, když každý z nich měl být schopen zpracovat 1 500 tun hmoty za rok. V dané souvislosti proto byla opakovaně mezi stěžovatelkou (resp. výrobcem fermentorů) a vedlejším účastníkem dojednávána ukázková zakládka hmoty, avšak pro vznášení nových a nových podmínek stěžovatelkou (resp. výrobce) k tomu nedošlo. Proto vedlejší účastník v říjnu 2015 nechal vypracovat znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že technologie dodaná stěžovatelkou není schopna dosahovat požadovaného objemu. Na základě znaleckého závěru vedlejší účastník uplatnil dne 22. 12. 2015 u stěžovatelky reklamaci, v níž požadoval odstranění vady. Okresní soud uplatnění reklamace považoval za včasné (tj. provedené bez zbytečného odkladu) mimo jiné proto, že to byla stěžovatelka, která vadu opakovaně odmítala pod záminkou různých tvrzení připustit, a nakonec rovněž požádala o časovou dotaci na prostudování znaleckého posudku, který jí vedlejší účastník předložil a uvedený čas jí poskytl. Podle smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byl vedlejší účastník při nečinnosti stěžovatelky oprávněn pověřit odstraněním vady jiný odborný subjekt.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění předně uvedl, že v dané věci není žádného sporu o tom, že stěžovatelka se stala vítězkou zadávacího řízení, které proběhlo na základě zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění do 30. 9. 2016 (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"). Stěžovatelka od počátku znala základní požadavky vedlejšího účastníka, tedy kapacitu zpracování 4 500 tun/rok pro 3 fermentory. Po rekapitulaci závěrů okresního soudu konstatoval, že jeho závěr, že nedosažení zaručené kapacity je vadou a že za ni odpovídá stěžovatelka, považuje za správný.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka v dovolání nespecifikovala takovou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Přípustnost dovolání nezaložila otázka výkladu lhůty "bez zbytečného odkladu" pro oznámení vad díla, neboť krajský soud ji vyložil s ohledem na okolnosti daného případu přiléhavě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Přípustnost dovolání nemohla založit ani polemika stěžovatelky, zda uplatněné nároky nutno posuzovat jako škodu (respektive náhradu škody) nebo jako nároky z odpovědnosti za vadné plnění, neboť rozhodnutí krajského soudu na uvedeném rozlišení není založeno. Krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe o povinnosti zaplatit smluvní pokutu, která není vázána na zaviněné porušení smluvní povinnosti (otázka, že věřitel spoluzavinil porušení utvrzované povinnosti, netvoří součást posouzení základu tohoto nároku, a její vyřešení tak není podmínkou pro vydání mezitímního rozsudku). Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit skutkový závěr krajského soudu o tom, že o existenci závazku dodat fermentory o minimální vstupní kapacitě každého z nich 1 500 tun ročně stěžovatelka věděla, takže přípustnost dovolání by mohl založit jen nesprávný výklad, za pomoci něhož by krajský soud k takovému závěru dospěl. K takovému pochybení podle Nejvyššího soudu nedošlo. Zadávací dokumentace ani v rozsahu požadovaného parametru na zpracování množství biologického materiálu nebyla nejednoznačná. Ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu nemohl Nejvyšší soud přistoupit ani pro stěžovatelkou tvrzenou jinou vadu spočívající v tom, že mezitímním rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto jediným výrokem o všech nárocích. Takovou eventuální vadou řízení by se totiž Nejvyšší soud mohl zabývat jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné.
5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za svévolná, mimo jiné proto, že je v nich použit výklad právních institutů, který odporuje jejich doktrinálnímu chápání. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s principem předvídatelnosti, když Nejvyšší soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se s jejími námitkami. V této souvislosti stěžovatelka zejména poukazuje na to, že namítala, že nároky vznášené vedlejším účastníkem jsou v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, neboť vedlejší účastník měl vědět, že jím požadované zařízení s ohledem na podmínky specifikované v zadávací dokumentaci ve skutečnosti nelze dodat.
6. Nejvyšší soud byl rovněž povinen zabývat se v dovolání specifikovanými jinými vadami; konkrétně nemožností okresního soudu rozhodnout jedním výrokem mezitímního rozsudku o více samostatných nárocích (o náhradě újmy vzniklé v souvislosti s odstraňováním vad a dále o smluvní pokutě), jakož i nedostatečným odůvodněním rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, v nichž není specifikován závěr, na základě něhož oba soudy dospěly k opodstatněnosti smluvní pokuty.
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že vedlejší účastník reklamoval jím tvrzené vady díla bez zbytečného odkladu [stěžovatelka odkazuje zejména na nálezy ze dne 15. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 314/05 (N 159/38 SbNU 267) a ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 4002/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)], neboť o vadách musel vědět nejpozději v dubnu 2014 a již v září roku 2014 disponoval odborným posouzením technologie kompostárny. Obecné soudy podle stěžovatelky marginalizovaly její námitky, když nedostatečně zohledňují fungování kompostárny v Jemnici. Stěžovatelka dále upozorňuje, že podmínky provozu, jak si je vedlejší účastník v zadávací dokumentaci vymezil, nejsou souladné se závěry revizního znaleckého posudku, který nechal zpracovat okresní soud. Uvedenému posudku rovněž stěžovatelka vytýká, že se v rozporu se zadáním soudu nezabýval teoretickou schopností kompostárny zpracovat objem odpadu, ale zohledňoval i otázky fondu pracovní doby, vlivy počasí atp., na které ale odpovídat neměl. Pro závěr, že kompostárna je schopna zpracovat až 4500 tun biologického materiálu za rok se před soudem vyslovil i jeden ze zpracovatelů revizního znaleckého posudku.
8. Nesprávný je rovněž závěr obecných soudů, že vedlejší účastník následně bez zásahu stěžovatelky vady kompostárny odstranil, neboť jím zvolené řešení (úprava) je založena na zcela jiném technickém základě, než který byl požadován v zadávací dokumentaci.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
11. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se na základě vlastního rozhodnutí rozhodla účastnit se veřejné zakázky vyhlášené vedlejším účastníkem, z čehož lze usuzovat, že je v uvedeném oboru profesionálem nebo alespoň může vycházet ze znalostí a dovedností svých subdodavatelů. Proto není nepřiměřené po ní požadovat, aby rozpoznala, zdali zadavatelem vyhlášená zakázka je realizovatelná či nikoliv. Uvedené má pro posuzovanou věc ten význam, že i kdyby se ukázalo, že vedlejším účastníkem vymezené parametry zakázky nejsou realizovatelné, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že jednal v rozporu s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku, když stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji nespecifikuje, v čem konkrétně by bylo možné na takové jednání vedlejšího účastníka usuzovat.
Stěžovatelce nic nebránilo, aby se o uvedenou veřejnou zakázku neucházela. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka žádnou výhradu k nepřiměřeným očekáváním nevznesla ani během veřejné zakázky a ani poté, co se vedlejší účastník věc snažil vyřešit mimosoudně. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka po celou dobu tvrdila, že nedosahuje-li jí dodané dílo potřebných parametrů, pak je to chybou výhradně vedlejšího účastníka.
12. Ústavní soud rovněž neshledal diskriminaci v postupu okresního soudu, který mezitímním rozsudkem rozhodl o různých nárocích vedlejšího účastníka jediným výrokem. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud objasnil, proč nároky vedlejšího účastníka shledává důvodnými, což lze vztáhnout i k jeho závěrům o důvodnosti nárokované smluvní pokuty. Popsal způsoby porušení smluvních závazků stěžovatelkou, postup vedlejšího účastníka při určení výše smluvní pokuty, přičemž stěžovatelka nerozporuje, že jeho eventuální nárok na uhrazení smluvní pokuty byl mezi stranami smlouvy dohodnut. Ztotožnil-li se okresní soud s vymezením smluvní pokuty, jak ji provedl vedlejší účastník v žalobě, nelze v tom spatřovat neústavnost. Naopak, měla-li by být argumentace stěžovatelky v tomto směru úspěšná, musela by věcně brojit proti východiskům vedlejšího účastníka, z nichž nárok na zaplacení smluvní pokuty dovozuje. Pro uplatnění námitek bude mít prostor v další fázi řízení.
13. Obecné soudy v napadených rozsudcích podrobně vyložily, že vedlejší účastník uplatnil jím vznášené nároky plynoucí z odpovědnosti stěžovatelky za vadně provedené dílo včas. Ústavní soud na podrobná skutková zjištění obecných soudů v tomto směru odkazuje. Soudy objasnily důvody, pro které byl při posouzení dodržení lhůty "bez zbytečného odkladu" rozhodný znalecký posudek Ing. Trávníčka, který si vedlejší účastník nechal zpracovat, neboť odborné stanovisko, jež měl vedlejší účastník k dispozici, nezahrnovalo dostatečně dlouhé časové období.
Vycházel-li vedlejší účastník opakovaně stěžovatelce vstříc, např. poskytnutím jí žádané lhůty k prostudování znaleckého posudku, je nepřípadné, vykládá-li stěžovatelka tuto vstřícnost vedlejšího účastníka tak, že nežádal nároky z vadného plnění bezodkladně, jak vyžaduje zákon. I stěžovatelkou odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu - nález sp. zn. IV. ÚS 314/05 nevyjímaje - je pak založena důsledně na tom, že otázku, zda oprávněný nárok uplatnil bez zbytečného odkladu či nikoliv, nutno posuzovat vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.
Stěžovatelka tak sice odkazuje na nález Ústavního soudu, ovšem žádnou hlubší argumentační souvztažnost mezi tímto nálezem a její věcí nedoložila.
14. Podle Ústavního soudu rovněž nelze stěžovatelčinu věc srovnávat se skutkovými okolnostmi popsanými v nálezu sp. zn. III. ÚS 4002/19 , v němž Ústavní soud Nejvyššímu soudu mimo jiné vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí pominul tehdy stěžovatelem vznášenou dovolací argumentaci, ale zároveň se zabýval argumentací, kterou stěžovatel v dovolání vůbec nevznášel. Stěžovatelka v této souvislosti nevysvětluje, jak uvedené skutečnosti souvisí s její věcí, v níž Nejvyšší soud toliko konstatoval, že v dovolání jí popsané jiné vady - byly-li by shledány důvodnými - by ke zrušení rozhodnutí krajského soudu mohly vést jedině tehdy, vymezila-li by otázku zakládající přípustnost jejího dovolání. Na takto formulovaném závěru nelze shledávat nic neústavního a nelze jej bez dalšího srovnávat se závěry uvedeného nálezu.
15. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí nemůže být skutečnost, že vedlejší účastník vady dodaného díla odstranil, k čemuž využil údajně technologii, která neodpovídá jeho původnímu zadání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by vedlejšímu účastníkovi během dlouhého období řešení sporu mimosoudně takové technické řešení nabídla a snažila se ho realizovat, a to právě s vědomím, že takové technické řešení možná neodpovídá původnímu zadání, ovšem problémy vedlejšího účastníka by to mohlo vyřešit.
16. Ústavní soud dodává, že napadený rozsudek okresního soudu je "toliko" mezitímním rozhodnutím, řízení ve věci nadále probíhá, a proto stěžovatelka může uplatňovat převážnou část svých námitek v další fázi řízení.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu