Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Davida, zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1914/1a, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2025 č. j. 30 Co 125/2025-345, písemnému pokynu Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2025 č. j. 30 Co 125/2025-349 a písemnému pokynu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. srpna 2025 č. j. 20 C 198/2022-350, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SHERWOOD Digital a.s., sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 374 616 Kč s příslušenstvím na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí služeb ze dne 24. 3. 2021. Na základě této smlouvy se zavázal podle jednotlivých objednávek za úplatu poskytovat služby a dodávky v oblasti mobilních a internetových aplikací, školení a vedení členů týmu vedlejší účastnice.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2024 č. j. 20 C 198/2022-301 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli žalovanou částku s příslušenstvím a uložil vedlejší účastnici nahradit náklady řízení. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel měl sjednanou odměnu za hodinu práce, nikoli za výsledek, přičemž vykonával práci podle pokynů a zadání vedlejší účastnice (od projektového manažera). Obvodní soud měl za prokázané, že stěžovatel za období listopad a prosinec 2021 vykonával pro vedlejší účastnici práci, za kterou mu náleží sjednaná odměna, stejně jako za sjednané placené volno. Vedlejší účastnice i stěžovatel (pouze do náhrady nákladů řízení) podali proti rozsudku obvodního soudu odvolání.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání. Městský soud vysvětlil, že ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem se jeví, že mezi stranami sporu mohla být uzavřena zastřená pracovní smlouva a není vyloučeno ani to, že stěžovatel vykonával nelegální práci, kterou vedlejší účastnice umožnila. Městský soud v usnesení odkázal na zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a na judikaturu s tím spojenou, která je založena na tom, že není podstatné, jak strany svou smlouvu nazvaly, nýbrž významný je obsah ujednání. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení (odst. 27 napadeného usnesení) uložil obvodnímu soudu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v senátě, jehož specializací je rozhodování pracovních sporů, neboť žalobu stěžovatel podal v době, kdy takovou věc na prvním stupni rozhodoval senát.
5. Předsedkyně obvodního soudu přikázala napadeným pokynem v souladu s Rozvrhem práce pro občanskoprávní úsek pro rok 2025 posuzovanou věc k vyřízení předsedovi senátu 43 C, tj. předsedovi senátu se specializací na pracovněprávní agendu.
6. Stěžovatel namítá nenaplnění zákonných důvodů upravených v § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), konkrétně nenaplnění zákonné formy pro takový postup, nedostatek adekvátního odůvodnění postupu a nenaplnění dalších podmínek pro aplikaci § 221 odst. 2 o. s. ř. vyplývajících z judikatury.
7. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud uložil městskému soudu a obvodnímu soudu zákaz v pokračování zásahu do jeho práva na zákonného soudce a aby přikázal městskému soudu a obvodnímu soudu obnovit stav před porušením práva žalobce na zákonného soudce, tj. aby byla věc sp. zn. 20 C 198/2022 u obvodního soudu odňata senátu, resp. předsedovi senátu 43 C specializovanému na pracovněprávní věci a přidělena zpět původnímu senátu 20 C.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud shledal procesní podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti za splněné, včetně její přípustnosti, i když je principiálně oprávněn rozhodovat jen o ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a účastník tak nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková "konečná" rozhodnutí totiž považuje i některá procesní rozhodnutí, jimiž se uzavírá relativně samostatná část řízení a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout; k tomuto typu se řadí rovněž nyní dotčené rozhodnutí podle § 221 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť bylo-li by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny shledáno až na samém konci soudního řízení, probíhalo by takové řízení nutně nehospodárně (srov. např. usnesení ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 389/05 , ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 116/08 , ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08 nebo ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 901/10 ).
10. Ústavní soud klade zvláštní důraz na principy sebeomezení a minimalizace vlastních zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, neboť mu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší postavení arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi obecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech postupu odvolacího soudu podle § 221 odst. 2 o. s. ř. připadá v úvahu jen tehdy, lze-li shledat, že takový postup byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez adekvátního odůvodnění.
11. V řízení před soudem prvního stupně následujícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí soudem odvolacím by měl zásadně rozhodovat původní senát (samosoudce). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle § 221 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených okolností (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze, je-li to skutečně nutné k "odblokování" řízení zatíženého neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) pak může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces (souhrnně ve všech jeho aspektech) příznivější, tj. je třeba přihlížet i k možným dopadům tohoto postupu na dobu trvání řízení [nález ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 52/21
(N 79/105 SbNU 322)].
12. Všechny uvedené principy je třeba v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu náležitě reflektovat, a to tím podrobněji, oč dříve (ve smyslu četnosti pokusů soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem) je věc jinému senátu (samosoudci) přikazována.
13. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že městský soud o povinnosti projednat posuzovanou věc senátem obvodního soudu se specializací na pracovněprávní agendu rozhodl, aniž byly naplněny podmínky § 221 odst. 2 o. s. ř., a že tedy ve věci došlo k porušení práva na zákonného soudce. Stěžovatel poukazuje na ústavněprávní aspekty rozhodnutí o nařízené změně soudce (porušení práva na soudní ochranu, práva na zákonného soudce). Jde mu však zjevně o to, aby prosadil právní názor zastávaný samosoudcem obvodního soudu ohledně posouzení smlouvy jako smlouvy nepojmenované (inominátní) a jeho rozsudek stojící na tomto názoru, kterým byly stěžovateli přiznány žalované nároky.
14. Ústavní soud však podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu neshledal. Městský soud ve svém kasačním rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně vyjádřil svůj závazný právní názor (odlišný od stanoviska obvodního soudu), že v posuzované věci nejde o nepojmenovanou (inominátní) smlouvu podle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, ale může jít o zastřený pracovněprávní vztah, případně nelegální práci. Obvodnímu soudu dal pokyn zodpovědět konkrétní otázky, které mají vliv na posouzení důvodnosti i rozsahu nároků stěžovatele a vymezení, jaký vztah byl mezi stranami sporu uzavřen.
Městský soud poukázal na to, že stěžovateli by náležely jiné nároky podle zákoníku práce, jiné podle obchodněprávních předpisů (spíše občanskoprávní předpisy pozn. Ústavního soudu) a jiné z titulu bezdůvodného obohacení, proto je nutné provést další dokazování. Ústavní soud uzavírá, že městský soud nepostupoval svévolně. Srozumitelně a dostatečně podrobně vyložil důvody, které jej k tomuto mimořádnému kroku vedly, přičemž obvodnímu soudu vytkl konkrétní nedostatky při zjišťování skutkového stavu a právním posouzení uzavřené smlouvy.
15. Předmětem dalšího posouzení jsou otázky pracovněprávního charakteru, proto s ohledem k právní úpravě účinné v době podání žaloby stěžovatelem, musí o věci rozhodovat senát s pracovněprávní specializací (viz § 36a o. s. ř. účinný do 31. 12. 2024), nikoliv samosoudce. V souladu s čl. VI. zákona č. 329/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se do jejich pravomocného skončení použijí ustanovení dosavadních právních předpisů o obsazení soudu.
Městský soud tak pokynem v bodě 27 usnesení akcentoval důsledky nesprávného obsazení soudu v případě, kdy by rozhodl samosoudce, ačkoliv měl rozhodovat senát, neboť aprobováním této procesní situace by nové řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
16. Podle Ústavního soudu postupem městského soudu a napadeným rozhodnutím nedošlo k neústavnímu zásahu do stěžovatelových práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto závěrem nijak nehodnotí právní úvahy či názory, které v usnesení, proti němuž směřovala ústavní stížnost, vyslovil odvolací soud k věci samé. Takovéto hodnocení Ústavnímu soudu v dané fázi soudního řízení a s ohledem na předmět řízení před Ústavním soudem nenáleželo.
17. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval, neboť o samotné ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu