Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2023 č. j. 30 Cdo 2262/2023-49, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2023 č. j. 69 Co 76/2023-42 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. února 2023 č. j. 7 Nc 2/2022-21, a návrhu s ní spojeném na zrušení § 238 odst. 1 písm. i) a j) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojil návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a současně nevyhověl jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o stěžovatelovu dovolání proti usnesení okresního soudu pro nedostatek své funkční příslušnosti (výrok I) a odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu jako nepřípustné (výrok II), neboť směřovalo proti rozhodnutím o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení zástupce, proti nimž je dovolání objektivně nepřípustné.
5. Podstatou stěžovatelovy argumentace je primárně nesouhlas s tím, že § 238 odst. 1 písm. i) a j) občanského soudního řádu vylučují možnost podat dovolání proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku a o žádosti účastníka o ustanovení zástupce, ač jde o otázky základního práva na přístup k soudu, a v minulosti v těchto věcech Nejvyšší soud opakovaně judikoval, takže je žádoucí, aby měl možnost vykonávat svou sjednocovací činnost.
6. Napadenému usnesení okresního soudu stěžovatel vytýká, že jím byl odňat svému zákonnému soudci, neboť o jeho návrzích měl správně rozhodovat jiný soudce. Dále usnesení stěžovatel vytýká, že jeho návrhům nebylo vyhověno, ač v minulosti mu za obdobných poměrů bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku, i mu byl ustanoven advokát.
7. Napadeným rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího soudu následně stěžovatel vytýká, že nezjednaly nápravu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
9. Stěžovatel ve věci podal dovolání, ač ho krajský soud poučil, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné. V situaci, kdy bylo dovolání následně odmítnuto jako objektivně nepřípustné, je třeba odvozovat lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti usnesením okresního soudu a krajského soudu již od doručení usnesení krajského soudu. Z podkladů, které stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu je přitom zřejmé, že k tomuto doručení muselo dojít před 16. 8. 2023, kdy Nejvyššímu soudu došlo doplnění stěžovatelova dovolání. Podal-li stěžovatel ústavní stížnost až 3. 11. 2023, učinil tak po uplynutí stanovené lhůty a ústavní stížnost je tedy v rozsahu, v němž směřuje proti usnesením okresního soudu a krajského soudu opožděná.
10. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas.
11. Podstatou stěžovatelových námitek je, že odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání, učinil tak na základě ustanovení zákona rozporného s ústavním pořádkem, respektive že vlivem této úpravy byl dotčen na právu na přístup k soudu.
12. K tomu Ústavní soud úvodem připomíná, že ve své judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně zaručené; z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); bod 26 odůvodnění]. Je věcí zákonodárce, zda institut dovolání zavede a k nápravě jakých vad jej určí.
13. Ústavní soud rovněž uznal, že zákonodárce může upravit různé výluky z možnosti podat dovolání, neboť cílem právní úpravy nemá být, aby Nejvyšší soud rozhodl o co největším počtu dovolání, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné. Efektivně fungující Nejvyšší soud pak sjednocováním judikatury přispívá k vyšší kvalitě rozhodování nižších soudů (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 30 odůvodnění).
14. Po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 296/2017 Sb. již není přípustné dovolání proti rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudního poplatku [§ 238 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu], a stejně tak proti usnesení, kterým bylo rozhodováno o žádosti účastníka o ustanovení zástupce [§ 238 odst. 1 písm. j) občanského soudního řádu]. Nadále lze však napadnout rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
15. Tak v situaci, kdy soud prvního stupně rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (po neúspěšné žádosti o osvobození), a toto rozhodnutí následně potvrdí odvolací soud, lze proti tomuto rozhodnutí, stejně jako před novelou, zásadně podat dovolání. Při posuzování jeho důvodnosti se Nejvyšší soud může zabývat i tím, zda nevyhovění žádosti o osvobození od soudního poplatku bylo věcně správné.
16. K tomu je třeba dodat, že Ústavní soud si je vědom toho, že dovolací řízení je zásadně zpoplatněno. Důsledné lpění na zaplacení soudního poplatku za dovolání proti zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (po neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků) by ale mohlo znamenat faktické znemožnění přístupu k Nejvyššímu soudu.
17. Proto i v situaci, kdy po novele občanského soudního řádu zmíněné v bodu 15 musí být přiměřeně uplatněny závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2014, potažmo ve vztahu k ustanovení zástupce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015 sen. zn. 31 NSCR 9/2015, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2015.
18. Proto tak nemohou otázku splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků pro řetězené dovolací řízení posuzovat (donekonečna) nižší soudy, nýbrž (již druhé) dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zastavení (prvního) dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku (po neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků), by měl okresní soud, aniž by požadoval zaplacení soudního poplatku za dovolání, předložit Nejvyššímu soudu. Ten pak sám posoudí, zda dovolatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a případně i sám, pokud tyto podmínky neshledá jako splněné, (druhé) dovolací řízení zastaví. Obdobné platí rovněž o posuzování otázky, zda měl být účastníkovi ustanoven zástupce pro řízení.
19. Z uvedených důvodů neznemožňuje výluka obsažená ve stěžovatelem napadených ustanoveních občanského soudního řádu Nejvyššímu soudu, aby posuzoval rovněž otázky práva na přístup k soudu, které souvisejí s osvobozováním od soudního poplatku a s ustanovováním zástupců. Že se posuzování těchto otázek Nejvyšším soudem skutečně děje, dokládá například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2023 č. j. 30 Cdo 2432/2023-49.
20. Tento závěr má přímý důsledek pro stěžovatelovu ústavní stížnost proti výroku II napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Odmítl-li Nejvyšší soud v posuzované věci stěžovatelovo dovolání na základě k zrušení navrhovaných ustanovení, nemohlo takovým rozhodnutím dojít k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu.
21. Jde-li o ústavní stížnost proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu pro nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu, ani zde nemůže napadenému rozhodnutí Ústavní soud z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč nemá funkční příslušnost a je třeba řízení zastavit.
22. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele. Spolu s ústavní stížností odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i s ní spojený povahou akcesorický návrh na zrušení právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu