IV.ÚS 294/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Lucie Hochmann a Jiřího Hochmanna, zastoupených JUDr. Denisou Kubovou, advokátkou, sídlem Čiklova 624/7, Praha 2 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2025 č. j. 21 Cdo 1419/2025-352 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 62 Co 238/2024-315, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva na rovné zacházení, soudní ochranu a ochranu vlastnictví garantovaná čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhali náhrady nevyplaceného stravného v souvislosti se zahraničními cestami, na které byli jakožto zaměstnanci (profesionální sportovci - cyklisté) vedlejší účastnice vysláni (§ 179 odst. 1 zákoníku práce). Obvodní soud jejich žalobu rozsudkem ze dne 12. 12. 2023 č. j. 61 C 36/2019-253 jako neopodstatněnou zamítl, protože dospěl k závěru, že stěžovatelé neprovedli řádné vyúčtování pracovních cest tak, jak stanoví § 183 zákoníku práce a jejich nárok je tedy předčasný. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů pak Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé polemizují se skutkovými i právními závěry obvodního a městského soudu. Konstatují, že praxe vedlejší účastnice, podle níž bylo stravné pro všechny členy "výpravy" (sportovce i realizační tým) - bez jejich explicitního souhlasu - poskytováno vždy jen vedoucímu zahraniční cesty a jím pak využito k úhradě stravování pro všechny členy výpravy, a jednotliví zaměstnanci stravné (resp. jeho doplatek) nedostávali, je v rozporu se zákoníkem práce. Po zahájení sporu, z něhož vzešla tato ústavní stížnost, se však praxe vedlejší účastnice změnila a nyní již vedlejší účastnice k obdobnému postupu vyžaduje písemný souhlas zaměstnanců a také případně zaměstnancům vyplácí doplatky stravného.
Tím podle jejich názoru došlo k porušení principu rovnosti zakotveného v § 1a odst. 1 písm. e) zákoníku práce a čl. 1 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že byli zaměstnanci státu, profesionální sportovci, reprezentanti a jako právní laici předpokládali, že stát bude dodržovat zákoník práce. Obecné soudy tudíž pochybily, když poskytly ochranu nepřehledné praxi vedlejší účastnice, na základě které byli stěžovatelé zkráceni na svých právech. Tím porušily princip zvláštní zákonné ochrany zaměstnance zakotvený v § 1a odst. 1 písm.
a) zákoníku práce a zprostředkovaně též práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. nález ze dne 16.
2. 2021 sp. zn. I. ÚS 3449/19 , body 9 až 11, či nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21 , bod 19). Kasační zásah Ústavního soudu by tedy mohl být ospravedlněn např. tím, že by se obecné soudy při interpretaci právních předpisů dopustily svévole, své rozhodnutí by dostatečně neodůvodnily, nebo by se příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo by jiným extrémním způsobem odporovalo principům spravedlnosti. Ústavní soud není ani povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
5. Nic takového ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti namítají porušení ústavně zaručených práv, avšak tyto odkazy jsou pouze ornamentální a argumentace stěžovatelů setrvává výlučně v rovině podústavního práva. Jádro ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se skutkovými a právními závěry obvodního a městského soudu. Stěžovatelé především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jejich pracovní cesty nebyly řádně vyúčtovány tak, jak stanoví § 183 zákoníku práce.
V tomto směru však Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se uplatněnými nároky stěžovatelů řádně zabývaly a neshledaly je důvodnými. Své závěry vedoucí k zamítnutí jejich žaloby (včetně stěžejního závěru o tom, že stěžovatelé své pracovní cesty dosud řádně nevyúčtovali, nemohla tak ani nastat jejich splatnost a jejich nároky jsou tudíž předčasné) logicky a srozumitelně zdůvodnily (viz body 25 až 27 rozhodnutí městského soudu). Jelikož Ústavní soud neshledal existenci rozporů mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, natož rozporů extrémních, nepříslušelo mu úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
6. Závěrem Ústavní soud podotýká, že opodstatněnost stížnosti nemohla založit ani námitka porušení principu neakcesorické rovnosti v důsledku změny praxe vedlejší účastnice při vyplácení cestovních náhrad (stravného). Samotná změna praxe vedlejší účastnice k závěru o neospravedlnitelném odlišném zacházení se stěžovateli nepostačuje. Uvedené platí tím spíše, že v řízení vyšlo jasně najevo, že stěžovatelé své zahraniční pracovní cesty dosud řádně nevyúčtovali, a to včetně doložení např. toho, v jaké míře jim během pracovní cesty bylo poskytováno stravování bezplatné, nebo jim některé náklady na stravu byly hrazeny.
Není tedy vůbec jisté, zda stěžovatelé ve své argumentaci srovnávají osoby ve srovnatelném postavení. 7. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu