Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Volfa, zastoupeného JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou, sídlem Italská 2581/67, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2025 č. j. 4 Ads 23/2025-30 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2024 č. j. 32 Ad 8/2023-54, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastnice zamítla stěžovatelovu žádost o zvýšení starobního důchodu, poté zamítla i jeho námitky směřující proti tomuto rozhodnutí. Správní žalobu Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem taktéž zamítl. Stěžovatel tvrdil, že pro výpočet důchodu mu měla být započítána doba od 7. 2. 2001 do 31. 8. 2004. Podle krajského soudu však z ničeho neplyne, že by byl stěžovatel v té době nadále zaměstnán u obchodní společnosti G&L INVEST s.r.o. poté, co byl odvolán z funkce jednatele a převedl svůj obchodní podíl. Stěžovatel se též domáhal započtení doby od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2013, kdy měl být zaměstnán u obchodní společnosti SILESIA REAL s.r.o. Krajský soud ale uzavřel, že za toto období nebylo za stěžovatele odvedeno pojistné na důchodové pojištění, on sám byl přitom v té době jednatelem společnosti.
3. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl napadeným usnesením pro nepřijatelnost (§ 104a soudního řádu správního), protože svým významem podstatně nepřesahovala vlastní zájmy stěžovatele, krajský soud se neodchýlil od judikatury ani se nedopustil hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Co se týče prvního období, okresní správa sociálního zabezpečení provedla rekonstrukci evidenčního listu důchodového pojištění stěžovatele na základě dokumentace předložené samotným zaměstnavatelem.
Za stěžovatele bylo pojistné naposledy odvedeno v únoru 2001, poté již v evidenci veden nebyl. Tomu odpovídá i zápis z valné hromady, podle kterého prodal svůj podíl a byl odvolán z funkce jednatele. Stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by prokazovaly, že by po únoru 2001 byl zaměstnancem a že by mu zaměstnavatel vyplácel mzdu. Správní orgán učinil veškeré kroky k rekonstrukci evidenčních listů důchodového pojištění, a tedy ke zjištění doby pojištění stěžovatele, naopak stěžovatel nepředložil podklady osvědčující jím tvrzenou dobu pojištění.
Ohledně druhé doby pojištění stěžovatel žádné argumenty proti rozsudku krajského soudu nevznesl. Ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel byl jednatelem i společníkem SILESIA REAL, která za něj v daném období neodvedla pojistné na důchodovém pojištění, proto tuto dobu pojištění nelze uznat.
4. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obou soudů. Podle stěžovatele neměl Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítnout. Přesahovala totiž stěžovatelovy vlastní zájmy tím, že krajský soud zásadně pochybil při výkladu práva, což mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, konkrétně nároku na vyšší důchod. Okresní správa sociálního zabezpečení při rekonstrukci evidenčních listů důchodového pojištění pochybila. Správní soudy nevysvětlily, proč stěžovatelovo potvrzení o zaměstnání není pravdivé a proč nezkoumaly, z jakého důvodu za něj nebylo odváděno pojištění.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Napadená rozhodnutí nijak neporušují stěžovatelova základní práva. Nejvyšší správní soud se zabýval přijatelností kasační stížnosti více než dostatečně, a to především otázkou, zda se krajský soud nedopustil hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Tyto závěry stěžovatel v ústavní stížnosti nijak kvalifikovaně nezpochybňuje, pouze opakuje argumentaci, se kterou se již soudy vypořádaly a která se navíc pohybuje převážně v rovině zjišťování skutkového stavu.
7. Sluší se tedy nanejvýš zopakovat, že správní orgán věnoval zjišťování skutkového stavu dostatečnou péči. Provedené důkazy neprokazují, že by byl stěžovatel v prvním posuzovaném období zaměstnancem G&L INVEST. Pakliže stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil, měl možnost svá tvrzení prokázat (body 27 až 29 usnesení Nejvyššího správního soudu). V druhém období byl stěžovatel jednatelem i společníkem SILESIA REAL, byl tak odpovědný za to, že v tomto období za něj nebylo odvedeno pojistné (bod 31 tamtéž).
8. Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv, dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu