Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Staňka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2022 č. j. 17 Co 212/2020-410, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Petry Kohoutkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovateli zaplacení částky 408 707 Kč s příslušenstvím, jako náhradu škody spočívající ve vynaložení nákladů na odstranění následků zatékání v nemovité věci ve výši 260 456 Kč, nákladech na právní zastoupení v předsoudní fázi ve výši 145 251 Kč a nákladech za znalecký posudek ve výši 3 000 Kč, která jí měla vzniknout činností stěžovatele při provádění vodoinstalace na nemovité věci. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2020 č. j. 13 C 180/2016-358 žalobu zamítl (I. výrok), uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 172 688,13 Kč (II. výrok), vedlejšímu účastníkovi na straně stěžovatele náklady řízení ve výši 900 Kč (III. výrok) a České republice - okresnímu soudu náklady řízení státu ve výši 10 793 Kč (IV. výrok); zamítavý výrok odůvodnil konstatováním, že vedlejší účastnici se nepodařilo prokázat příčinu škody (ani nárok z titulu vadného plnění).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání a proti II. výroku se odvolal stěžovatel. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") po přezkoumání rozsudku okresního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání vedlejší účastnice je nedůvodné a odvolání stěžovatele zčásti opodstatněné, proto výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., III. a IV. (I. výrok), ve II. výroku ho změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 173 997 Kč (II.
výrok), a dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna nahradit náklady odvolacího řízení stěžovateli ve výši 31 430 Kč (III. výrok) a vedlejšímu účastníkovi na straně stěžovatele ve výši 600 Kč (IV. výrok). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a shledal, že vedlejší účastnici se nepodařilo v žádném z tvrzených nároků prokázat porušení právní povinnosti stěžovatele. Při přezkumu nákladového výroku mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem zjistil, že okresní soud při výpočtu výše náhrady nákladů řízení pochybil, proto tento výrok změnil, avšak nevyhověl odvolací námitce stěžovatele, který tvrdil, že tarifní hodnotu pro výpočet nákladů řízení představuje celá pohledávka 408 707 Kč. Krajský soud vyšel z tarifní hodnoty peněžitého plnění ve výši 260 456 Kč (po opravě chyby v psaní v rozsudku okresního soudu), když v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nepřihlédl (shodně s okresním soudem) k příslušenství pohledávky, které představovaly vynaložené náklady za právní služby v předsoudní fázi a náklady za znalecký posudek.
4. Stěžovatel napadl nákladové výroky rozsudku krajského soudu a označil je s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (N 213/79 SbNU 433), ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) a ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59)], za nepřezkoumatelné. Má za to, že krajský soud nesprávně stanovil výši tarifní hodnoty, když nevyšel z celé žalobou požadované částky 408 707 Kč. Je toho názoru, že bylo výlučně na vedlejší účastnici, jak vymezí předmět řízení a co vše zahrne do žalobou požadované výše škody. Dále uvedl, že nesouhlasí s nepřiznáním náhrady nákladů řízení za některé provedené úkony právní služby (k tomu uvedl výčet sporných úkonů provedených před okresním soudem) a upozornil na skutečnost, že mu krajský soud bez odůvodnění nepřiznal náhradu nákladů za účast při jednání u odvolacího soudu při vyhlášení rozhodnutí, ač náhradu za tento právní úkon jeho právní zástupce při jednání dne 23. 6. 2022 výslovně požadoval. V kontextu uvedeného namítá, že krajský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nesprávným postupem porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, právo vlastnit majetek, stejně jako právo na legitimní očekávání.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Těžiště ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se stanovenou výší nákladů řízení, spočívající v údajně nesprávném určení výše hodnoty sporu a počtu přiznaných úkonů právního zastoupení.
8. Krajský soud postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a stěžovateli, který byl v řízení úspěšný, přiznal jejich náhradu. Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.
9. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že posouzení míry úspěchu ve věci a následné určení výše přiznaných nákladů je předmětem úpravy podústavního práva, jejíž výklad a použití jsou zásadně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek nezasahuje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Takový požadavek krajský soud, jehož rozsudek stěžovatel napadá, beze zbytku naplnil. Napadené rozhodnutí představuje výsledek nezávislého soudního rozhodování přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků a v takovém případě není důvod pro jakýkoliv zásah Ústavního soudu. Použití § 8 odst. 1 advokátního tarifu bylo v této souvislosti na místě, neboť vedlejší účastnice uplatnila náhradu škody ve výši 260 456 Kč.
10. Stěžovatelova námitka brojící proti počtu přiznaných úkonů právní služby nemá ústavněprávní relevanci. Právně významné by mohlo být v této souvislosti pouze zjištění, že krajský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Ústavní soud však shledal, že krajský soud se obsahem spisu podrobně zabýval, jednotlivé úkony provedené v řízení před okresním soudem posoudil a své úvahy v odůvodnění rozsudku rozvedl; větší pečlivost po něm nelze vyžadovat. K údajně opomenutému úkonu právní služby (účast právního zástupce na vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu), Ústavní soud uvádí, že prosté opomenutí jednoho úkonu právní služby (navíc s odměnou v bagatelní výši) pro stanovení náhrady nákladů řízení zásah do ústavních práv stěžovatele nezakládá a jeho závažnost je minimální, proto není důvod, aby se jím Ústavní soud podrobněji zabýval.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu