Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Šlemara, zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 678/23, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 29 Cdo 181/2020-660, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Casta a. s., sídlem Pražská 467/49, Písek, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 2. 2018 č. j. 6 C 88/2015-416 uložil stěžovateli, aby vedlejší účastnici zaplatil částku 20 milionů Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice poměrnou část soudního poplatku ve výši 400 000 Kč (výrok III). Uvedený soud vyšel z toho, že obchodní společnost MSK CZ s. r. o. (dále jen "MSK CZ"), jejímž jediným jednatelem a společníkem byl stěžovatel, podala dne 25. 6. 2009 insolvenční návrh, kterým se domáhala zjištění úpadku vedlejší účastnice a prohlášení konkursu na její majetek, čímž jí zmařila blíže specifikovanou obchodní transakci. Stěžovatel poté rozhodl, že se MSK CZ ke dni 31. 7. 2009 zrušuje s likvidací, a likvidátorem jmenoval Mgr. Martina Krtila. Následně insolvenční soud usnesením ze dne 4. 9. 2009 odmítl insolvenční návrh z důvodu, že jej MSK CZ přes výzvu nedoplnila přihláškou své pohledávky. Usnesením ze dne 16. 9. 2009, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2009, insolvenční soud toto usnesení zrušil a insolvenční řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu likvidátorem zastavil. Vedlejší účastnice přihlásila pohledávku na náhradu škody ve výši 20 mil. Kč do insolvenčního řízení vedeného na majetek MSK CZ, insolvenční správkyně ji sice popřela co do pravosti, avšak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2012 č. j. 89 ICm 273/2010-84 určil, že je po právu. Okresní soud pak dospěl k závěru, že podáním insolvenčního návrhu ušel vedlejší účastnici zisk v žalované výši, za kterou MSK CZ odpovídá podle § 147 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a podle § 147 odst. 3 téhož zákona za splnění této její povinnosti ručí stěžovatel jako jediný člen statutárního orgánu.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 21 Co 305/2018-518 rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit na soudním poplatku částku 8 000 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud jako nedůvodné podle § 243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63 646 Kč.
5. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že opomenul zohlednit, že byl sice statutárním orgánem insolvenční navrhovatelky (MSK CZ) v době podání insolvenčního návrhu, avšak zastavení insolvenčního řízení nebylo důsledkem jeho jednání, ale jednání likvidátora. Za nesprávný považuje stěžovatel názor Nejvyššího soudu, podle něhož § 147 odst. 2 (pozn.: patrně míněn "odst. 1 až 3") insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo újmu jako obecnou občanskoprávní odpovědnost založenou na presumpci zavinění, kdy tato odpovědnost vzniká všem členům statutárního orgánu bez ohledu na to, zda se jakkoliv podíleli svým osobním jednáním na naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti právnické osoby, jejímž jménem jednají, za škodu způsobenou "neúspěšným" insolvenčním návrhem. Podle stěžovatele je "neudržitelné", aby jediným důvodem pro zproštění se odpovědnosti za škodu způsobenou v návaznosti na neúspěšný insolvenční návrh bylo, že (člen statutárního orgánu) bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informuje insolvenční soud o jeho nedůvodnosti, resp. o tom, že není naplněn některý ze zákonných předpokladů pro vyhlášení úpadku na majetek subjektu, proti němuž bylo zahájeno insolvenční řízení.
6. V návaznosti na to stěžovatel upozorňuje, že za insolvenční navrhovatelku žádné úkony, které by vedly k zastavení insolvenčního řízení, neučinil, a tak není místo pro uplatnění presumpce zavinění za škodu způsobenou "neúspěšným" insolvenčním návrhem. Nadto prý pro aplikaci presumpce zavinění nejsou dány zákonné předpoklady, neboť tvrdil a důkazně doložil znaky úpadku vedlejší účastnice přinejmenším v rovině údajů, které byly MSK CZ v dobré víře známy v okamžiku, kdy byl podáván insolvenční návrh. Závěry Nejvyššího soudu tak podle stěžovatele představují nepřípustný zásah do jeho práv, neboť právní názor uvedeného soudu zakládá právní odpovědnost statutárního orgánu za jednání učiněné likvidátorem, tj. osobou od něj rozdílnou, jejíž jednání nemůže závazně ovlivnit.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. proti napadenému rozhodnutí již žádný takový prostředek k dispozici neměl.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval § 147 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona. Ústavní soud ustáleně judikuje, že proces výkladu a používání podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo dopustí-li se - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatel přitom žádnou vadu ústavněprávní relevance výslovně neoznačuje, a ani ji nelze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti; samotná námitka věcné nesprávnosti (či "neudržitelnost") právního názoru Nejvyššího soudu pak nemůže učinit ústavní stížnost opodstatněnou, neboť v řízení o ní věcná nesprávnost (nezákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že se Nejvyšší soud s argumentací, kterou stěžovatel nyní opakuje v ústavní stížnosti, zabýval a přezkoumatelným způsobem se s ní vypořádal.
11. Konkrétně ke stěžovatelově námitce, že je třeba zohlednit, že sice byl statutárním orgánem insolvenční navrhovatelky, avšak k zastavení insolvenčního řízení nedošlo v důsledku jeho jednání, ale jednání jejího likvidátora, Nejvyšší soud uvedl, že by bylo nepřijatelné a odporovalo by to výslovnému znění § 147 odst. 3 insolvenčního zákona, upravujícího výjimky z pravidla vzniku ručitelského závazku členů statutárního orgánu, aby vliv na jeho existenci mělo rozhodnutí o likvidaci a jmenování likvidátora.
K tomu možno dodat, že § 147 insolvenčního zákona upravuje odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu (a potažmo ručení členů jeho statutárního orgánu) vzniklou v důsledku podání "neúspěšného" (šikanózního) insolvenčního návrhu (příp. následkem opatření přijatých v průběhu jím zahájeného řízení), kdy tato "neúspěšnost" je dána procesní formou a případně důvodem ukončení insolvenčního řízení; samotné zastavení řízení tak není příčinou vzniku škody, ale pouze jedním z předpokladů vzniku nároku dotčeného subjektu (zpravidla insolvenčního dlužníka) na její náhradu.
Nejde tedy o případ, kde by stěžovatel odpovídal za jednání někoho jiného, zde konkrétně likvidátora Mgr. Martina Krtila.
12. Stěžovatel dále argumentuje tím, že tvrdil a doložil, že při podání insolvenčního návrhu byly zákonné podmínky úpadku vedlejší účastnice naplněny, přičemž namítá, že jeho zavinění nelze presumovat. Již Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že ručení členů statutárního orgánu není založeno na principu zavinění a že jejich ručitelský závazek nevznikne pouze za předpokladu, že prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku. Posuzovat je tudíž třeba (jen), zda to byla insolvenční navrhovatelka, kdo způsobil, že insolvenční řízení bylo zastaveno, když její zavinění je v pochybnostech presumováno. V daném soudním řízení přitom nebylo prokázáno, že by "vina" na zastavení řízení spočívala na někom jiném než MSK CZ.
13. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu