Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Borkovcem, advokátem, sídlem 17. listopadu 258, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. srpna 2024 č. j. 14 To 214/2024-50 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. července 2024 č. j. 4 Nt 816/2024-25, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro drogovou trestnou činnost. Napadeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že se ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 8. 2024 č. j. 14 To 214/2024-50 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu jako nedůvodná.
4. Stěžovatel zaprvé namítá, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k vazebnímu zasedání konanému okresním soudem dne 17. 7. 2024. Bylo totiž zasláno dne 9. 7. 2024 do datové schránky jeho právního zástupce, který se do ní následujících deset dní nepřihlásil, a tedy k doručení do dne konání zasedání nedošlo, jelikož dle zákona č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů je datová zpráva doručena okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí oprávněná osoba, případně uplynutím lhůty 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky. Obhájce nemá povinnost otevírat datovou schránku, nebo k tomu někoho pověřovat. Nedoručení mělo za následek, že vazební zasedání proběhlo bez přítomnosti právního zástupce stěžovatele. Na tom přitom chtěl právní zástupce předložit dokumenty a zajistit přítomnost svědkyně B. B. (přítelkyně stěžovatele), jakožto důkazy vypovídající o zázemí stěžovatele.
5. Vazební jednání bylo nadto nařízeno na termín kryjící se s termínem výslechů svědků před policejním orgánem, stanoveným již 26. 6. 2024. Některého ze sbíhajících se úkonů by se tak právní zástupce stěžovatele v každém případě nemohl zúčastnit. Právní zástupce by neměl být stavěn před takovou volbu. Není jeho povinností zajišťovat si substituci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1307/2007). Jde o porušení § 73e odst. 2 trestního řádu, jenž stanoví, že dobu konání vazebního zasedání stanoví předseda senátu a v přípravném řízení soudce tak, aby státní zástupce a obhájce měli možnost se vazebního zasedání zúčastnit a byly dodrženy lhůty stanovené pro rozhodnutí o vazbě. Stěžovatel připomíná, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil, s výjimkou případů evidentních obstrukcí (nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08 [N 106/53 SbNU 331]).
6. Kromě toho stěžovatel zpochybňuje vazební důvody. Pokud jde o tzv. útěkovou vazbu, nelze vycházet pouze z hrozby vysokého trestu (nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 [N 146/74 SbNU 241], ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 [N 217/71 SbNU 545] a ze dne 3. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 2155/15 ). Soudy sice vyšly i z toho, že stěžovatel nemá stabilní zázemí, toto jejich tvrzení však není podloženo. Stěžovatel naopak uvádí, že má přítelkyni, která je ochotná jej v životě podporovat. Dle nálezu I. ÚS 1694/14 přitom soudy mají povinnost pečlivě zvažovat všechny okolnosti týkající se rodinného zázemí obviněného. Stěžovatel také legálně pracoval jako živnostník pro společnost IBK servis s. r. o., což zahrnovalo zámečnické práce. Důkazy o tomto zázemí a podnikání hodlal předložit prostřednictvím právního zástupce při jednání, což ovšem bylo zmařeno výše popsaným nedoručením předvolání.
7. Vazba předstižná byla založena pouze na předchozí recidivě. V takovýchto případech by ovšem mělo být zkoumáno, zda je vůbec obviněný technicky schopen trestnou činnost opakovat vzhledem k nezbytné součinnosti dalších spoluobviněných (nález sp. zn. I. ÚS 3109/13 ). To okresní soud neučinil. Přitom spoluobviněný M. H., který měl stěžovateli drogy údajně poskytovat, je sám ve vazbě, což výrazně snižuje možnost, že by stěžovatel mohl pokračovat ve své údajné trestné činnosti.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu pouhé správnosti použití běžného zákona, nýbrž zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může toliko, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), však je v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08
(N 139/50 SbNU 235)].
11. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (v případě tzv. předstižné vazby, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
12. Při přezkumu ústavnosti je klíčové naplnění požadavku vyplývajícího z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy, aby byla rozhodnutí soudu, na jejichž základě došlo ke zbavení osobní svobody, náležitě odůvodněna, což znamená, že z nich musí být seznatelné důvody, pro které soudy považovaly za splněné podmínky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11
(N 6/72 Sb NU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10
(N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy musí jasně odůvodňovat reálnost rizik a obav vyžadujících držení ve vazbě. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11
(N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10
(N 94/61 SbNU 453)].
13. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že jeho právní zástupce nebyl řádně informován o konání vazebního zasedání okresního soudu, v důsledku čehož se jej tento zástupce neúčastnil a nepředložil soudu důkazy týkající se zázemí poskytovaného stěžovateli jeho přítelkyní a jeho živnostenské činnosti. Jakkoliv má nicméně stěžovatel pravdu v tom, že zákon č. 300/2008 Sb. v § 17 odst. 4 stanoví, že k tzv. náhradnímu doručení do datové schránky, u které nedojde k přihlášení oprávněné osoby, dochází až po deseti dnech poté, co do ní byl dokument dodán, rozhodovací praxe na obhájce zastupující při rozhodování o vazbě klade vyšší nároky a považuje za rozhodující, zda obhájci nic nebránilo se s datovou zprávou dodanou do datové schránky seznámit a zda mohl možné doručování do datové schránky předvídat.
Je třeba zdůraznit, že systém datových stránek umožňuje okamžitou notifikaci příchozích sdělení pomocí e-mailu. Zároveň platí, že pokud advokát hájí osobu, u které má být rozhodováno o vazbě (což lze u vazebně stíhaného bezpochyby očekávat, neboť o trvání vazby je nutno pravidelně rozhodovat) možnost doručení informace o konání vazebního zasedání datovou schránkou lze očekávat a předvídat a je tak povinností advokáta být dostatečně bdělý (srovnej podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III.
ÚS 1286/20 , rozhodnutí Ústavního soudu dostupná z https://nalus.usoud.cz). Takovéto vyšší nároky na obhájce je přípustné u vazebního rozhodování klást, neboť je třeba rozhodovat ve striktně daných lhůtách. Nadto jde o pouhé vyrozumění obhájce (nikoliv jeho předvolání) a jeho účast na vazebním zasedání není bezpodmínečně nutná.
14. Ke stěžovatelově argumentaci stran souběhu úkonů nutno uvést, že judikatura představovaná stěžovatelem uváděným nálezem II. ÚS 2448/08 hovoří o právu obhajoby žádat o odročení úkonu trestního řízení, kterého se nemůže účastnit. V posuzované věci ovšem obhajoba žádnou takovou žádost ani nepodala. Skutečnost, že stěžovatel o souběhu úkonů nevěděl, na relevantnosti právě uvedeného nic nemění, neboť neseznámení se s datovou zprávou o konání vazebního zasedání lze v tomto případě, jak již bylo vyloženo výše, klást k tíži stěžovatele.
15. Ústavní soud také podotýká, že pokud chtěl stěžovatel v řízení uplatnit nějaké skutečnosti a doložit nějaké dokumenty, stále mu zůstala možnost tak učinit v opravném prostředku. Jak ovšem konstatoval krajský soud, žádné materiály, které by měly dokládat jeho podnikání, ke své stížnosti proti usnesení okresního soudu nepřiložil (str. 6 usnesení krajského soudu). Proč tak neučinil, stěžovatel v ústavní stížnosti, ani nijak neobjasňuje. Co se týče výslechu stěžovatelovy přítelkyně, krajský soud konstatoval, že i kdyby potvrdila, že je ochotna stěžovateli poskytnout zázemí, důvodnost vazby by to nemohlo zpochybnit (viz tamtéž).
16. Soudy též dostatečně odůvodnily reálnost rizik a obav vyžadujících držení stěžovatele ve vazbě. Nevyšly přitom toliko snad mechanicky z výše horní hranice hrozící trestní sazby, nýbrž uvážily i další okolnosti, jako dosavadní způsob života stěžovatele, jeho kriminální minulost, neukotvenost, či že střídá bydliště a pohybuje se různě po kamarádech a známých. Sama skutečnost, že spoluobviněný stěžovatele, jenž mu měl poskytovat drogy, se nachází ve vazbě, pak jistě nijak nevylučuje obavu z pokračování trestné činnosti, například za užití jiných osob.
17. Ústavní soud neshledal, že by odůvodnění napadených rozhodnutí vykazovalo znaky libovůle, pro kterou by měl tato rozhodnutí zrušit. Stěžovatelova argumentace směřující proti vazebním důvodům má povahu pouhé polemiky se závěry soudů, jež vyslovily na základě skutečností uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu