Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem, sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2024 č. j. 32 Co 173/2024-118, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou, sídlem náměstí Republiky 946, Mladá Boleslav, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví označené usnesení. Tvrdí, že krajský soud porušil její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou bývalí partneři a mají spolu nezletilou dceru. Jejich partnerský vztah však byl plný neshod a nesvárů. Ty sahaly až do roku 2019. V únoru 2024 se jejich vztah dostal do bodu, ve kterém se stěžovatelka rozhodla jej ukončit. Hlavním důvodem bylo fyzické a psychické týrání, které údajně musela snášet.
3. Ke konci června se stěžovatelka obrátila na Okresní soud v Mladé Boleslavi, aby vydal předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí (§ 751 občanského zákoníku ve spojení s § 401 zákona o zvláštních řízení soudních). Okresní soud jí vyhověl (usnesením ze dne 25. 6. 2024 č. j. 19 Nc 101/2024-63). Vedlejší účastník se však úspěšně odvolal, Krajský soud v Praze změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelčin návrh zamítl. Krajský soud zdůraznil, že úspěch návrhu závisí na osvědčení tvrzení oběti domácího násilí. Stěžovatelka však neosvědčila, že ji vedlejší účastník vystavoval opakovanému, dlouhodobému, stupňujícímu násilí v domácím prostředí. Je sice pravda, že stěžovatelka připojila ke svému návrhu velké množství listin, včetně lékařských a psychiatrických zpráv. Ty však neosvědčují, že se vedlejší účastník na stěžovatelce skutečně dopouštěl domácího násilí. Krajský soud nezpochybnil, že se stěžovatelka nacházela v nelehké životní situaci. To vše je ale třeba vnímat v souvislosti s probíhajícím řízením o úpravě poměru k jejich nezletilé dceři, rozpadem partnerského vztahu a vypořádáním společného majetku. Prokázat domácí násilí je obtížné. Soudy ale nesmí rezignovat na zákonné a ústavní požadavky (rozhodování na základě důkazů, ochrana základních práv všech účastníků). Stěžovatelka neosvědčila, že agresivní chování vedlejšího účastníka vykazuje znaky domácího násilí (opakovanost, dlouhodobost, stupňovitost, rozdělení rolí násilné a ohrožené osoby, neveřejnost). Podle krajského soudu stěžovatelka ani dostatečně netvrdila, že se vedlejší účastník dopouštěl domácího násilí. Stres z jeho přítomnosti ani kritické a arogantní chování neodůvodňují vydání předběžného opatření.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá dva argumenty: první procesní povahy, druhý povahy skutkové. Zaprvé, stěžovatelka namítá, že krajský soud jí nedoručil odvolání vedlejšího účastníka a že nezohlednil její argumenty proti odvolání. Zadruhé stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, že neosvědčila rozhodné skutečnosti o domácím násilí. Zde polemizuje s každým bodem napadeného usnesení. Závěry krajského soudu jsou podle stěžovatelky v příkrém rozporu se soudním spisem a skutkovými zjištěními. Výsledek nynějšího rozhodnutí se nadto nepříznivě odráží v jiných věcech. Závěrem stěžovatelka zpochybňuje vhodnost postupu krajského soudu. Pokud stěžovatelka neosvědčila svá tvrzení, měl krajský soud využít § 402 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních a vyzvat ji k doplnění návrhu na vydání předběžného opatření.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho přezkum ve věcech rodinněprávních je zdrženlivý. Jde o citlivou oblast, v níž mají hlavní slovo civilní soudy. Ony přímo vnímají důkazy před nimi prováděné, díky čemuž je mohou také nejlépe posoudit. U přezkumu předběžných opatření tento zdrženlivý postoj platí dvojnásob [nález ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20
(N 23/104 SbNU 270), body 20 a 21].
11. Stěžovatelka nejprve namítá, že krajský soud porušil princip kontradiktornosti, neboť jí nepřeposlal odvolání vedlejšího účastníka. Ústavní soud uznává, že formulace, kterou krajský soud užil v bodě 15 napadeného usnesení, je mírně matoucí. Odvolání vedlejšího účastníka však stěžovatelka, resp. její advokát, obdrželi. Dne 9. 7. 2024 dostal okresní soud odvolání spolu s několika listinami. O dva dny později (11. 7. 2024) jej odeslal do datové schránky stěžovatelčina advokáta, který se v tentýž den do datové schránky přihlásil. Tím bylo odvolání doručeno.
12. Rovněž není pravda, že krajský soud nezohlednil argumenty, které stěžovatelka uvedla ve vyjádření k odvolání. V bodě 4 usnesení krajský soud věrně shrnul stěžovatelčinu argumentaci; shrnutí obsahuje všechny její hlavní námitky (chybějící argumentace proti důvodům předběžného opatření; osvědčení o domácím násilí; ochrana oběti domácího násilí jako smysl a účel předběžného opatření; pokračování v páchání domácího násilí vedlejším účastníkem). Na tyto argumenty krajský soud přiměřeným způsobem reagoval [srov. však k výjimce z přeposlání odvolání v těchto věcech nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), bod 25, k požadavku kontradiktornosti u předběžných opatření tamtéž, body 21 až 24].
13. Stěžovatelka dále namítá, že osvědčila vše, co bylo nezbytné pro její tvrzení o domácím násilí. Ve své podstatě jde o polemiku s hodnocením důkazů. Tím ovšem stěžovatelka opomíjí postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud nepřehodnocuje důkazy (nejnověji např. nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24
, bod 19 a tam uvedená judikatura). Výjimkou jsou případy, kdy by civilní soudy hodnotily důkazy tak, že by nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými závěry. Nic takového se v této věci nestalo. Ústavní soud nadto poukazuje na stěžovatelčinu argumentaci, která je pouhým nesouhlasem se závěry krajského soudu.
14. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelkou, že u předběžných opatření nelze mít přehnané požadavky na důkazy. Rozhodné skutečnosti stačí jen osvědčit, tedy postačí přesvědčení soudce o převažující pravděpodobnosti určité skutečnosti [srov. Hrnčiřík, V. Předběžná opatření v civilním řízení. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 104]. Ač stěžovatelka předložila velké množství listin, nepovedlo se jí osvědčit tvrzení, že se vedlejší účastník na ní dopouští domácího násilí. Že o této skutečnosti nepanovala převažující pravděpodobnost, krajský soud zevrubně vysvětlil v bodech 17 a 18 napadeného usnesení. Ústavní soud na závěru krajského soudu nevidí nic neústavního.
15. S tím úzce souvisí další námitka stěžovatelky. Ta odkazuje na § 402 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatelka se domnívá, že místo zamítnutí jejího návrhu ji krajský soud měl vyzvat, aby svá tvrzení dodatečně osvědčila. Tím však stěžovatelka popírá smysl a účel odvolacího řízení ve věcech předběžného opatření. Ústavní soud zdůrazňuje, že role odvolacího soudu je čistě přezkumná (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. Cpjn 202/2016, č. 4/2017 Sb. rozh. civ., bod 14). To je také důvod, proč odvolací soud rozhoduje jen podle stavu, který panoval před vydáním usnesení soudu prvního stupně (§ 75c odst. 4 občanského soudního řádu).
16. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu