Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, směřující proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 4. 2016, č.j. 17 PP 235/2007-133, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, č.j. 12 To 189/2016-144, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedenými rozhodnutími dle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a současně také práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K ústavní stížnosti byl připojen také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel namítá, že o nařízení výkonu zbytku trestu bylo rozhodováno až po lhůtě jednoho roku po uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a soud v tomto směru nesprávně zhodnotil jeho zavinění, které měl zkoumat pouze v rámci běhu fikční lhůty, a nikoliv po ní. Samotné neoznámení změny pobytu nemůže být podle stěžovatele bráno jako porušení podmínek podmíněného propuštění, když se v rámci svého faktického pobytu choval víceméně řádně a způsobem prokazujícím, že se napravil.
Soudy se podle stěžovatele dopustily pochybení také při zhodnocení chování stěžovatele v rámci zkušební doby, když daly přílišnou váhu jeho trestnímu odsouzení za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání v rámci zkušební doby, ačkoliv se jednalo v podstatě o bagatelní trestnou činnost nízké protispolečenské závažnosti, na druhou stranu však nezohlednily dosavadní pozitivní vývoj osobnosti stěžovatele, který bydlí s manželkou, stará se o své dvě děti, pracuje jako obchodní zástupce a působí jako trenér basketbalu mládeže.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je třeba posoudit jako zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve zkušební době byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 19 T 99/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 To 227/2014, odsouzen pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného dne 28. 1. 2013, k trestu odnětí svobody šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně soud zjistil, že stěžovatel během zkušební doby spáchal celkem deset dopravních přestupků, kdy mu byla opakovaně naměřena vyšší než povolená rychlost, anebo řídil pod vlivem alkoholu.
Stěžovatel byl tedy podmíněně propuštěn z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž mu byla uložena povinnost během zkušební doby žít řádným životem a uhradit podle svých sil způsobenou škodu. Okresní soud v Trutnově však konstatoval, že stěžovatel nesplnil ani jednu z těchto povinností, když byl během zkušební doby odsouzen pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, opakovaně páchal dopravní přestupky a škodu dle svých možností nehradil. Okresní soud v Trutnově proto ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č.j. 17 PP 235/2007-133, rozhodl, že stěžovatel zbytek souhrnného trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, vykoná.
V podstatě totožné námitky jako v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl již ve stížnosti proti rozsudku okresního soudu. Ta byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, č.j. 12 To 189/2016-144, jako nedůvodná zamítnuta. Pokud jde o námitku stěžovatele, že k rozhodnutí okresního soudu došlo až poté, co se ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil fikcí ke dni 17. 1. 2016, krajský soud upozornil na to, že stěžovatel nepochybně zavinil, že soud nerozhodl o tom, zda se osvědčil či nikoliv do jednoho roku od uplynutí zkušební doby (srov. § 91 odst. 3 trestního zákoníku).
Tento svůj závěr krajský soud zdůvodnil tím, že stěžovatel měnil pobyt, aniž by tuto změnu oznámil soudu, ačkoliv se k tomu zavázal, přičemž adresa trvalého bydliště stěžovatele je pouze formální, když se jedná o adresu ohlašovny. Soud tak nemohl vykonat šetření o chování stěžovatele na místě jeho pobytu, k nařízenému veřejnému zasedání na den 19. 11. 2015 (tedy ve lhůtě do jednoho roku po skončení zkušební doby podmíněného propuštění) se nepodařilo stěžovatele z důvodu neznámého pobytu předvolat a okresní soud tak musel na stěžovatele vydat příkaz k zatčení, který byl realizován až dne 22.
3. 2016. Krajský soud uzavřel, že z těchto důvodů k fikci osvědčení u stěžovatele nedošlo. Plně se přitom ztotožnil i s těmi závěry okresního soudu, že chování stěžovatele ve zkušební době rozhodně nelze vyhodnotit jako plnění podmínek, které mu byly při podmíněném propuštění stanoveny, přičemž ponechání podmíněného propuštění v platnosti by se neslučovalo se smyslem tohoto zmírňujícího rozhodnutí.
Pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal také odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2016
Jan Musil v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu