Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Stanislava Pospíšila, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 21 Co 345/2007 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 5. 2007 Okresní soud v Prostějově (dále jen "nalézací soud") obci Olšany u Prostějova (dále jen "žalovaný") stanovil povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu ve výroku specifikovaného znění (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27 146,43 Kč ve stanovené lhůtě k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Dne 13. 11. 2012 odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 5. 2007 v napadeném výroku I. ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení před nalézacím soudem částku 26 940 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci polovinu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 879,70 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Odvolací soud výrok nalézacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení, jejichž výši do doby opětovného rozhodování odvolacího soudu vyčíslil na částku 53 881 Kč, změnil s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř., a s konstatováním, že vznik daného sporu spočíval v jednání jiných osob než žalovaného, v řízení úspěšnému žalobci přiznal jen polovinu těchto nákladů.
K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.
Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 , N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních § 142 a § 146 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, a dále v ustanovení § 150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04 , N 199/39 SbNU 111; usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 , U 8/30 SbNU 519).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadených náhradově nákladových výroků nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě bylo namístě v rozsahu jedné poloviny aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., což také v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně konkretizoval [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145)].
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 4. března 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu