Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Martina Hohla, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 5706/2017-223, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1) HP Eurotherm s. r. o. se sídlem v Plzni, U Seřadiště 79/219, 2) Jiřího Egermaiera, 3) Kamila Potočky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím pro nepřípustnost dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 12 Cmo 197/2017-200, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2017, č. j. 47 Cm 133/2014-183. Krajský soud svým usnesením zamítl návrh stěžovatele (žalobce) v řízení o zaplacení 1 180 000 Kč s příslušenstvím na vstup postupníka do řízení s odůvodněním, že ačkoli byly splněny formální podmínky podle § 107a o. s. ř., postup stěžovatele je zjevným zneužitím práva a jeho návrhu nelze s odkazem na § 2 o. s. ř. vyhovět. S tímto právním hodnocením se ztotožnil odvolací i dovolací soud, který je shledal souladným se svou ustálenou rozhodovací praxí a potvrdil odůvodněnou výjimečnost případu vyžadující aplikaci § 2 o. s. ř.
Stěžovatel se zrušením napadeného rozhodnutí domáhá s odůvodněním porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení se měl dovolací soud dopustit tím, že se nezabýval všemi námitkami stěžovatele, kterými stěžovatel prokazoval nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení výjimečnosti situace. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá totéž, co uváděl před obecnými soudy všech instancí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Napadené rozhodnutí dovolacího soudu bylo odůvodněno dostatečně, přesvědčivě a srozumitelně. Stěžovatelem tvrzenou odchylku odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud dospěl k závěru, že postoupením žalované pohledávky byl stěžovatelem sledován záměr vyhnout se povinnosti hradit protistraně [vedlejším účastníkům 2) a 3)] náklady řízení, jelikož pohledávka byla na zřejmě nesolventní společnost postoupena až poté, co nalézací soud v námitkovém řízení vyslovil svůj předběžný názor, že proti uvedeným vedlejším účastníkům bude žaloba neúspěšná. S tímto hodnocením se dovolací soud ztotožnil a vzal přitom mimo jiné v potaz, že stěžovatel v dovolání nijak nezpochybnil skutečnosti, z nichž odvolací soud při právním hodnocení vycházel (obsah smlouvy o postoupení pohledávky, záměr stěžovatele a poměry společnosti).
V projednávané věci se jednalo o v pořadí druhé zamítnutí návrhu stěžovatele na vstup postupníka do řízení. Z citovaného rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že již napoprvé nalézací soud návrh stěžovatele posoudil jako zneužití práva a neodmítl jej pouze pro nesplnění formálních podmínek § 107a o. s. ř., jak tvrdí stěžovatel. Námitky stěžovatele směřují stále k otázce splnění uvedených formálních podmínek, což obecné soudy nezpochybnily, dále stěžovatel polemizuje s posouzením výjimečnosti daného případu, na níž se všechny obecné soudy shodly. Skutečnosti, které na podporu svých tvrzení stěžovatel uvádí, však nejsou pro závěr Ústavního soudu rozhodné a nejsou způsobilé jej zvrátit; postupu obecných soudů v projednávané věci nemá Ústavní soud co vytknout. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu