Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Jana Lukeše, právně zastoupeného advokátem Mgr. Jozefem Barátem, Matoušova 515/12, Praha 5, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2013 č. j. 10 A 162/2013-23-24, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud znovu poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
V dané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, která, jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť sám spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
sp. zn. I. ÚS 30/02
). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat například v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. I. ÚS 633/05
). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud, vědom si závěrů své judikatury, dle níž je třeba poskytnout v případě aplikace moderačního práva soudu na náklady řízení, účastníkům řízení procesní prostor pro vyjádření se k takovému postupu, dospěl k závěru, že v předmětném případě nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že pokud chtěla ve věci rozhodující soudkyně aplikovat ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., musela si být vědoma toho, že proti nákladům řízení není v dané věci přípustná kasační stížnost, a proto měla stěžovateli poskytnout procesní prostor pro vyjádření se stran aplikace výše citovaného ustanovení. Tuto skutečnost je třeba městskému soudu vytknout.
Na druhou stranu však Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Jinými slovy řečeno, je třeba se zabývat tím, zda v tom kterém případě skutečně došlo k zásahu do základních práv a svobod v materiálním slova smyslu a zda by případná kasace napadeného rozhodnutí vedla nebo alespoň potencionálně mohla vést k nápravě věci.
Domáhá-li se stěžovatel kasace nákladového výroku II., nutno konstatovat, že s ohledem na předmět řízení nelze očekávat, že nepřiznání nákladů řízení by pro stěžovatele znamenalo tak intenzivní zásah do jeho práv, že by bylo lze hovořit o zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Stejně tak nelze považovat za zásah do základních práv a svobod stěžovatele výrok III. napadeného usnesení městského soudu, neboť jím de facto dochází k jeho obohacení a otázka zásahu je tak zcela irelevantní.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.
Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu