Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené JUDr. Lenkou Řehulovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2023 č. j. 16 Co 261/2021-382, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a D. R. a nezletilé B. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým byla nezletilá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena do střídavé péče rodičů. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 8. 2021 č. j. 0 P 225/2020-95 zamítl návrh prvního vedlejšího účastníka (dále též jen "otec") na změnu výchovného prostředí nezletilé (výrok I). Změnil předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 17. 8. 2020 č. j. 0 Nc 2076/2020-34 ve výroku o úpravě styku (výrok II) i o výživném (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV). K odvolání otce Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 1. 2022 č. j. 16 Co 261/2021-146 rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II a III potvrdil a dopočítal dluh na výživném (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Krajský soud nezjistil žádné relevantní důvody pro změnu péče, neboť nezletilá je nízkého věku, v péči matky prospívá a pracovní vytížení otce (směny ve služebním poměru u Policie České republiky) fakticky neumožňuje otcem navrhovanou střídavou péči. Konečně krajský soud zdůraznil stálost výchovného prostředí.
3. K ústavní stížnosti otce Ústavní soud nálezem ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 847/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz) shledal, že zmíněným rozsudkem krajského soudu ze dne 5. 1. 2022 byla porušena práva otce zaručená čl. 32 odst. 4 ve spojení s čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny (výrok I) a tento rozsudek zrušil (výrok II), ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III). Ústavní soud konstatoval, že obecný soud nemůže závěr o nevhodnosti střídavé péče odůvodnit pouze obecným odkazem na útlý věk dítěte a pracovní vytížeností nepečujícího rodiče. Shledal, že nelze stavět do kolize právo rodiče na svobodnou volbu povolání a právo na realizaci rodičovské odpovědnosti, a tak kvůli komplikovanosti požadované úpravy odmítat nalézt kompromis, který zohlední i tatáž práva druhého rodiče. Uzavřel, že úkolem krajského soudu bude zohlednit specifika zaměstnání otce.
4. Krajský soud pak o odvolání otce proti rozsudku okresního soudu ze dne 13. 8. 2021 rozhodl znovu a napadeným rozsudkem svěřil nezletilou do střídavé péče rodičů s tím, že v péči matky bude od neděle v sudém týdnu od 17.45 hodin do úterý v lichém týdnu do 17.45 hodin, od čtvrtku v lichém týdnu od 17.45 hodin do neděle v lichém týdnu do 17.45 hodin, a dále v úterý v sudém týdnu od 17.45 hodin do čtvrtku v sudém týdnu do 17.45 hodin. V péči otce bude od neděle v lichém týdnu od 17.45 hodin do úterý v sudém týdnu do 17.45 hodin, od čtvrtku v sudém týdnu od 17.45 hodin do neděle v sudém týdnu do 17.45 hodin, a dále od úterý v lichém týdnu od 17.45 hodin do čtvrtku v lichém týdnu do 17.45 hodin. Rovněž upravil péči pro dobu velikonočních, letních a vánočních prázdnin. Předání a převzetí nezletilé stanovil vždy v místě bydliště toho rodiče, jehož péče končí, nedohodnou-li se rodiče jinak (výrok I). Rozsudek okresního soudu ze dne 13. 8. 2021 ve výroku III změnil a upravil výši vyživovací povinnosti obou rodičů (výrok II). Tím změnil rozsudek okresního soudu ze dne 17. 8. 2020 (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
5. Krajský soud zhodnotil, že poměry na straně rodičů i nezletilé se změnily. Nezletilá navštěvuje předškolní zařízení, matka nastoupila zpět po rodičovské dovolené do zaměstnání a s nezletilou se přestěhovala bez souhlasu otce do B., otec si upravil na vlastní žádost směny v práci za účelem péče o nezletilou. Dále soud konstatoval, že nezletilá nikdy nezažila standardně fungující rodinu, rodiče nejsou schopni spolu komunikovat a respektovat se. Nezletilá péči svých rodičů nicméně fakticky zvládá. Krajský soud vzal za prokázané, že tři kritéria pro svěření nezletilé do střídavé péče rodičů ve smyslu judikatury Ústavního soudu [zejména nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)] jsou splněna. Střídání zvolil pro běžnou i neběžnou péči zcela rovnoměrně se zohledněním pracovních směn otce. Zhodnotil, že otec je schopen odpovědně přistupovat k zajišťování potřeb nezletilé, zkritizoval jej za jednání ve vztahu k pracovníkům mateřské školy. Vzal v potaz cestování mezi bydlišti rodičů a poznamenal, že doba přesunů je zapříčiněna jednostranným rozhodnutím matky o přestěhování do B.
6. Stěžovatelka namítá, že krajský soud - jsa vázán názorem Ústavního soudu - sice zohlednil pracovní směny otce, ale zcela přehlédl rozvržení pracovní doby stěžovatelky. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se střídavé péče a práva rodičů na péči [nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), usnesení ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15 , ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477)] a přináší svůj výklad. Tvrdí, že fakticky není péče o nezletilou rozložena ani zdaleka rovnoměrně. Krajský soud podle názoru stěžovatelky reflektoval specifické rozložení pracovní doby pouze u otce, nikoli u stěžovatelky. V době péče stěžovatelky navštěvuje nezletilá mateřskou školu, nikoli v době péče otce. Stěžovatelka má za to, že rovnoměrné rozložení péče by měla být taková úprava, ve které i otec bude řešit zajištění péče o nezletilou ve své pracovní době a jeho nepracovní dny nebudou jen věnované péči o nezletilou. Stěžovatelka tak kvůli svému pracovnímu režimu nemůže dopřát nezletilé stejný rozsah faktické osobní péče jako otec.
7. V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje její právo na svobodnou volbu povolání a právo získávat prostředky na svou obživu prací. Krajský soud ji tak postavil před volbu mezi faktickou péčí o nezletilou v rozsahu jako otec a odkázaností na sociální dávky, nebo prací a získáváním prostředků na svou obživu a obživu nezletilé. Otec však práci a péči o nezletilou skloubit může. Proto je nastavený režim péče způsobilý oslabit vazby mezi matkou a nezletilou, a tím ohrozit její vývoj. Rovnováha v rozložení péče tedy nemůže být zdánlivá a formální, ale pozorovatelná a zjistitelná v každodenní praxi. Navrhuje proto - stejně jako v řízení před krajským soudem - jinou formu péče a kratší interval pro péči/styk otce.
8. Konečně podle stěžovatelky ovlivnilo napadené rozhodnutí i to, že krajský soud nevěnoval patřičnou pozornost vyjasnění okolností přestěhování stěžovatelky a nezletilé do B. bez souhlasu otce. Ve svém návrhu shrnula nespolupráci otce a bojkot otce v hledání řešení. Stěžovatelka uzavírá, že se k této otázce, stejně jako k dalším skutečnostem během jednání, nemohla patřičně vyjádřit. Proto krajský soud zasáhl do jejího práva na soudní ochranu a rovnost v soudním řízení.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. V řízení o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů o úpravě poměrů k nezletilým dětem nenáleží Ústavnímu soudu, aby hodnotil důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímal rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem má být rozhodnuto o péči o nezletilého atp. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
11. Obecné soudy nemusí střídavou péči obecně upřednostňovat, nýbrž mají každou věc posoudit individuálně a přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13
(N 110/73 SbNU 739), usnesení ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15
a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Kritériem pro svěření dítěte do jakékoli formy péče není subjektivní přání konkrétního rodiče, nýbrž nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ten jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů předním hlediskem. Soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků přiměřenosti zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči je třeba upřednostnit tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem věci nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18
). Přesně k tomuto závěru dospěl krajský soud v nyní posuzované věci.
12. Ústavní soud nespatřuje v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, pro něž by jej zrušil. Krajský soud promítl závěry plynoucí z předchozího nálezu Ústavního soudu ve věci péče o nezletilou do svého rozhodnutí a své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Námitce stěžovatelky, že krajský soud nepřihlížel k jejímu pracovnímu režimu, nelze přisvědčit. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že krajský soud v souladu se zásadou vyšetřovací provedl k důkazu jak zprávy zaměstnavatele otce, tak zaměstnavatele stěžovatelky (srov. body 24 a 27 odůvodnění rozsudku), týkající se pracovní doby a pracovních povinností.
V odůvodnění rozsudku krajský soud výslovně na pracovní režim stěžovatelky neodkázal, nicméně promítl reálné možnosti obou rodičů (pracovní doba, cestování, výpomoc mateřské babičky) do rozvržení času předávání nezletilé. K názoru stěžovatelky, že rovnováha v péči má být jasně patrná, Ústavní soud poznamenává, že stejně jako u otce mohou nastat další pracovní povinnosti mimo jeho pravidelný režim, a to i v době jeho péče, mohou nastat pracovní okolnosti u matky, které jí umožní mít v konkrétní dny kratší pracovní dobu.
13. Ústavní soud konstatuje, že jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, je především věcí obou rodičů, aby si vycházeli vstříc. Žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů a stěží bude reagovat na všechny nuance a proměnné osobního a pracovního života rodičů. Jestliže tedy otec upřednostní péči o nezletilou před jiným využitím svého volného času a neumístí tento den nezletilou do předškolního zařízení, jde o jeho svobodnou volbu a formu výchovného působení.
Kdyby však otec využil možnosti docházky nezletilé do školky, či si sám aktivně nepožádal o změnu pracovní doby, v té chvíli by se faktický rozdíl v aktivním čase, který tráví nezletilá s každým z rodičů, stíral. Péče a výchova dítěte a budování vztahu s každým z rodičů ale není soutěž o to, který z rodičů stráví s dítětem více času, nýbrž jak kvalitně čas využije a k čemu dítě výchovně povede. Také je vhodné připomenout, že docházka do předškolního zařízení bude pro nezletilou později, v předškolním roce, již povinná.
Možnost smysluplně trávit čas s rodičem (zde konkrétně s otcem) ve všední dny i přes den je dobré vnímat očima dítěte jako přínos, takovou možnost řada vrstevníků (respektive jejich rodičů) nemá. Ve věku tří let je dítě již dostatečně zralé na získávání autonomie, neboť bezpečná citová vazba (attachment) se vytvářela v předchozích fázích jeho vývoje. V posuzované věci se formovala v době výlučné péče stěžovatelky. Ač lidsky lze chápat obavy stěžovatelky z oslabení vazeb, nelze pouze pro ně dospět k závěru o neústavnosti napadeného rozsudku.
Ostatně z ničeho neplyne, že by zde již teď nebyla bezpečná, dostatečně silná citová vazba mezi nezletilou a stěžovatelkou, ani to že by budování (posilování) vztahu otce s nezletilou mělo citovou vazbu oslabit nepřijatelně a být v rozporu s nejlepšími zájmy nezletilé.
14. Námitky stěžovatelky a návrhy na jinou úpravu tak jsou již spíše pouhou polemikou se závěry krajského soudu, která ve svém důsledku má za cíl pouze snížit časovou dotaci pro péči otce. Ústavní soud proto neshledal námitky stěžovatelky opodstatněné.
15. Konečně Ústavní soud poznamenává, že vyjasnění okolností přestěhování stěžovatelky s nezletilou a ne/souhlasu otce na fakticitě pobytu nezletilé nemohlo nic změnit. Faktický pobyt v posuzované věci navíc krajský soud promítl do výroku ohledně místa předávání nezletilé bez ohledu na to, zda šlo o protiprávní změnu bydliště dítěte. Navíc ani pro posouzení naplnění čtyř kritérií pro střídavou péči stanovených již zmiňovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13
není takové vyjasnění rozhodné. Proto ani tato námitka stěžovatelky neobstojí.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu