Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., sídlem U Habrovky 247/11, Praha 4 - Krč, a stěžovatelů Simony Lebánkové, Ladislava Lebánka a Jana Lebánka, všech zastoupených Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020 č. j. 32 Cdo 3259/2020-318, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2020 č. j. 54 Co 146/2020-257 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. ledna 2020 č. j. 56 C 175/2019-99, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASIN Establishment, sídlem Pradafant 7, 9490 Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíce, že napadené rozsudky nerespektují rovnost účastníků řízení chráněnou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V závěrečném shrnutí tvrdí, že tato práva, jakož i jejich právo na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla porušena Nejvyšším soudem v napadeném usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 10 000 000 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování shledal obvodní soud žalobu důvodnou, a proto jí napadeným rozsudkem vyhověl (I. výrok), první stěžovatelce uložil dále povinnost zaplatit vedlejší účastnici úrok z prodlení za specifikované období (II. výrok) a všechny stěžovatele zavázal nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (III. výrok). Obvodní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastnice uzavřela s první stěžovatelkou smlouvu o úvěru a na jejím základě jí poskytla bezhotovostně částku 10 000 000 Kč. K závazku první stěžovatelky přistoupili ostatní stěžovatelé podle § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok).
4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože žádná z formulovaných otázek nebyla způsobilá založit jeho přípustnost, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).
5. Stěžovatelé namítají, že obvodní soud porušil princip rovnosti "zbraní" požadavkem, aby stěžovatelé prokázali, že vedlejší účastnicí předložený výpis z účtu není autentický. Rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu pokládají stěžovatelé za nesrozumitelná a řádně neodůvodněná a tvrdí, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení smlouvy, na jejímž základě byla poskytnuta žalovaná částka (což mělo dopad i na délku promlčecí lhůty).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody.
8. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali obsahově i argumentačně shodnou ústavní stížnost, a to proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 32 Cdo 2144/2020-369 odmítajícím jejich dovolání proti předcházejícím rozsudkům městského soudu a obvodního soudu ve věci, v níž se vedlejší účastnice domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit jí částku 22 000 000 Kč, přičemž skutkové okolnosti i právní závěry jsou shodné s nyní posuzovanou věcí. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 3109/20 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní stížnost ve věci sp. zn. III. ÚS 3109/20 byla sice petitem výslovně omezena jen na usnesení Nejvyššího soudu (reziduem tohoto omezení je i závěrečné shrnutí v nynější ústavní stížnosti - viz výše bod 1. i. f.), přesto se odmítavé usnesení Ústavního soudu vypořádalo nejen s argumentací stěžovatelů proti tomuto usnesení, ale jeho prostřednictvím též s námitkami stěžovatelů proti předchozím rozsudkům městského soudu a obvodního soudu ("rovnost zbraní", přezkoumatelnost rozsudků, povaha uzavřené smlouvy a navazující promlčení). Vzhledem k tomu Ústavní soud v nynější věci v plném rozsahu odkazuje na již zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 3109/20 s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 ).
10. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu