Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ľ. B., t. č. ve Věznici Trnava, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Peterem Schmidlem, advokátem se sídlem Malacky, Záhorácka 11/A, Slovenská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016 sp. zn. 14 To 110/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. Nt 2031/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o jeho předání na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem Levice k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.
Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k projednání návrhu, musel prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
Ústavní soud předně připomíná, že v minulosti již mnohokrát konstatoval, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť tento prostředek není v dispozici stěžovatele a s podáním podnětu není nutně spojeno zahájení řízení. Ministr spravedlnosti jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn (§ 266 odst. 1 trestního řádu), není povinen podnět akceptovat. Záleží jen na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 507/99
,
,
I. ÚS 451/12
nebo
). Z tohoto důvodu nemá okamžik, kdy bylo stěžovateli doručeno sdělení Ministerstva spravedlnosti o odložení jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, žádný vliv na počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti.
Posledním opravným prostředkem ve věci stěžovatele tak byla stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. Nt 2031/2016, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2016. Z podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který stěžovatel zaslal ministru spravedlnosti dne 17. 10. 2016 a který přiložil k ústavní stížnosti, vyplývá, že uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze mu bylo doručeno dne 12. 9. 2016. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 20. 9. 2017, tedy po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj