Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2159/2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 UL 3/2010 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 34 Nc 4001/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadl shora označená rozhodnutí, neboť mu soudem prvního stupně nebyl ustanoven právní zástupce a odvolací ani dovolací soud v této věci nezjednaly nápravu.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Dříve, než mohl rozhodnout ve věci samé, musel Ústavní soud prověřit, zda jsou pro tento postup splněny všechny podmínky vymezené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje celou řadu vad, jež jejímu projednání brání.
Podstatnou formální vadou projednávané ústavní stížnosti je absence stěžovatelova právního zastoupení. Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou fyzické a právnické osoby povinny nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Stěžovatel však - v rozporu s citovaným ustanovením - právně zastoupen nebyl.
Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel již v minulosti podal desítky ústavních stížností, přičemž ve většině případů nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V těchto případech pak byl vyzýván k odstranění vad podání a poučován o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude ústavní stížnost odmítnuta (srov. kupř. řízení
sp. zn. I. ÚS 257/09
,
,
I. ÚS 787/09
,
,
,
III. ÚS 1204/10
či
II. ÚS 1778/10
, http://nalus.usoud.cz). Mnoho stěžovatelových ústavních stížností přesto muselo být odmítnuto z důvodu, že ani v dodatečné lhůtě vadu spočívající v absenci právního zastoupení neodstranil.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích (k tomu srov. stěžovateli známé usnesení
sp. zn. II. ÚS 2200/10
). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat požadavek, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než při řádném zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení neefektivním a formalistickým.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro vady podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, aniž by se zabýval dalšími tvrzeními či návrhy stěžovatele či by jej vyzýval k odstranění dalších četných vad (např. nepřiložení kopií napadených rozhodnutí).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj