Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Švrčkové, proti II. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2024 č. j. 18 Co 128/2024-50, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jana Švrčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 3. 6. 2024 č. j. 11 Nc 39001/2024-41 zamítl návrh vedlejšího účastníka na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením okresního soudu ze dne 29. 4. 2024 č. j. 11 Nc 39001/2024-30 (posléze uvedeným usnesením okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi, jako odpůrci, povinnost složit do soudní úschovy kupní cenu ze smlouvy ze dne 15. 4. 2024). Podle okresního soudu nepominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno.
3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení okresního soudu a předběžné opatření zrušil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s manželem stěžovatelky (pozn. podle zjištění Ústavního soudu manžel stěžovatelky zemřel před podáním ústavní stížnosti) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 14 850 Kč (II. výrok). Podle krajského soudu vedlejší účastník prokázal, že den před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení předběžného opatření, poukázal kupní cenu za spoluvlastnický podíl na nemovitém majetku na bankovní účet podle kupní smlouvy uzavřené mezi ním a prodávajícím, proto nemůže vyhovět usnesení o nařízení předběžného opatření a složit kupní cenu do soudní úschovy, neboť ji již poskytl na jiný účet. Důvody pro nařízení předběžného opatření tak podle krajského soudu pominuly. Za daného stavu krajský soud přiznal procesně úspěšnému odpůrci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při stanovení této povinnosti krajský soud zohlednil, že stěžovatelka a její manžel byli osvobozeni od zaplacení soudního poplatku, což zohlednil v poskytnutí delší lhůty splatnosti (pariční lhůtu určil v délce tří měsíců).
4. Stěžovatelka nesouhlasí s usnesením krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť ve skutečnosti jsou s manželem nepřímo sankcionováni, ačkoliv osvědčili, že je třeba prozatímně upravit poměry a jejich návrhu na nařízení předběžného opatření bylo vyhověno. Okolnost, že vedlejší účastník prodávajícímu údajně kupní cenu za spoluvlastnický podíl na nemovitém majetku uhradil, a tedy ji už nemohl složit do soudní úschovy, nemohli nikterak ovlivnit. V této souvislosti stěžovatelka doplňuje, že prodávající prodal vedlejšímu účastníku podíl evidentně za nepřiměřeně nízkou cenu, což muselo být v podstatě každému zjevné; tyto širší okolnosti případu ovšem krajský soud dostatečně nehodnotil při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení obsahující napadený výrok (pozn. stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že brojí proti II. výroku tohoto usnesení, přičemž v jejím textu navrhuje zrušení celého usnesení; Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k odstranění této vady a vzal v úvahu, že její argumentace se týká výhradně II. výroku). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil podmínky, za nichž má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jednou z nich je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce v civilním řízení bagatelnost vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč a podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku necelých 15 000 Kč, o kterou jde ve stěžovatelčině věci, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní.
8. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
9. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Tato východiska týkající se zdrženlivosti Ústavního soudu při posuzování rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení (nadto v bagatelní výši) stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nezohledňuje.
Bez ohledu na to krajský soud podle Ústavního soudu postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení zcela akceptovatelným způsobem a eventuálně zhoršené majetkové poměry stěžovatelky (respektive jejího manžela) v usnesení dostatečně zohlednil, když jim poskytl nadstandardní dobu ke splnění uložené povinnosti. To Ústavní soud konstatuje i přesto, že vnímá argumenty stěžovatelky a domýšlí pro ni nepříznivou životní (respektive rodinou) situaci. Na druhou stranu stěžovatelce a jejímu manželovi uložená povinnost k náhradě nákladů řízení je - jak již naznačeno - bagatelní, přičemž stěžovatelka nic konkrétního ke svým majetkovým poměrům (respektive k majetkovým poměrům manžela) neuvádí.
Za takové situace nemůže Ústavní soud bez dalšího vycházet z toho, že povinnost uhradit částku necelých 15 000 Kč během tří měsíců je pro dvě fyzické osoby nepřiměřená. Navíc stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřináší přesvědčivou argumentaci, kterou by uplatnění kritéria úspěchu ve věci ve prospěch vedlejšího účastníka efektivně zpochybnila. Proto Ústavní soud, při zohlednění shora uvedeného principu zdrženlivosti, považuje napadený výrok za ústavně souladný.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným výrokem nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelčině návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (tj. napadeného výroku) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu