Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodní společnosti MoraviaPharm s. r. o., sídlem Hlavní 79, Frýdlant nad Ostravicí, a Mgr. Martiny Kaňokové, zastoupených Mgr. Jiřím Fialou, advokátem, sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2022 č. j. 20 Cdo 1856/2022-661, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2021 č. j. 9 Co 309/2020-516 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. března 2020 č. j. 26 EXE 2377/2018-312, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Ing. Ivany Kubajurové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatelky (jako povinné) domáhaly proti vedlejší účastnici (jako oprávněné) zastavení exekuce. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") tomuto návrhu v záhlaví uvedeným usnesením co do částky 90 000 Kč vyhověl a exekuční řízení zastavil (výrok I), ve zbytku návrh zamítl (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelkám nepodařilo prokázat opak právních domněnek existence dluhů, založených jejich uznávacími prohlášeními podle notářských zápisů ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. N 650/2016, Nz 636/2016 a ze dne 27. 2. 2017 sp. zn. N 174/2017, Nz 178/2017 ani to, že by na dluh byly vedlejší účastnici zaplaceny jiné částky než 90 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil II. výrok usnesení okresního soudu.
4. Dovolání stěžovatelek proti usnesení krajského soudu odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahovalo povinné zákonné náležitosti, a nemohl tak posoudit jeho přípustnost. Stěžovatelky podle Nejvyššího soudu rezignovaly na vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení tak nebylo možno pokračovat. V rozsahu dovolání proti usnesení okresního soudu (které nelze dovoláním napadnout), Nejvyšší soud řízení zastavil pro (neodstranitelný) nedostatek funkční příslušnosti soudu.
5. Stěžovatelky zejména podrobně popsaly okolnosti vzniku vymáhaného dluhu a uvedly, že vedlejší účastnice nemá podle hmotného práva na vymáhané plnění nárok, neboť zápůjčky nebyly realizovány tak, jak je v notářských zápisech uvedeno, a stěžovatelky tak ani nemohly neexistující dluh uznat. Obecné soudy stěžovatelkám údajně neumožnily prokázat nepravdivost obsahu notářských zápisů, neboť nevyhověly jejich důkazním návrhům. Nadto stěžovatelkám příslušné finanční částky nebyly předány, tudíž k zápůjčce jako k reálnému kontraktu nedošlo. Stěžovatelky spatřují v rozhodnutí Nejvyššího soudu svévolné odmítnutí dovolání a odepření přístupu k soudu, aniž by pro to byl dán zákonný základ.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; proti usnesením okresního soudu a krajského soudu ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelek.
8. Stěžovatelky dovoláním napadly usnesení krajského soudu (a okresního soudu), aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezily předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). Jelikož stěžovatelky v ústavní stížnosti nijak nezpochybnily závěr, že dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nemá ani Ústavní soud důvod tomuto závěru oponovat. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a zjistil, že k rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelky vyjádřily pouze tak, že jde o porušení práva na přístup k soudu.
Stěžovatelky tudíž ani v ústavní stížnosti neuvedly žádnou námitku, kterou by se snažily rozhodnutí Nejvyššího soudu věcně zpochybnit. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] tak stěžovatelky proti usnesením okresního soudu a krajského soudu nevyčerpaly řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelek řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelek hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu - nepřípustná.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován sám dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; tak tomu však není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům nedostatku jejich řádného vymezení existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelky zjevně nezohlednily (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 ).
11. Odmítnutí dovolání v posuzované věci nelze, s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za excesivní, a není tudíž porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelek, proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proti usnesením okresního soudu a krajského soudu Ústavní soud pro nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu