Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, AK se sídlem Tyršova 64, 547 01 Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 3302/2011-227 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Konkrétně stěžovatel vytknul Nejvyššímu soudu, že jeho závěr, podle něhož vedlejší účastník řízení před odvolacím soudem není osobou oprávněnou k podání dovolání, je v rozporu se zásadou "co není zákonem zakázáno, je povoleno". Pokud by zákonodárce vskutku chtěl vyloučit možnost podání dovolání vedlejším účastníkem, učinil by tak dle názoru stěžovatele explicitně a nepřešel by tuto otázku mlčením.
sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud odmítl meritorně zabývat napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání odmítl jako podané osobou neoprávněnou, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07 , http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku oprávnění stěžovatele k podání dovolání ústavně konformně. Právní názor Nejvyššího soudu, vylučující možnost podání dovolání vedlejším účastníkem předchozího soudního řízení, je zakotven v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2541/2011) a proti jeho důsledkům ani odůvodnění nelze mít ústavněprávních námitek (ostatně i Ústavní soud jej v minulosti z ústavních hledisek akceptoval; srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 615/07 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu