Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Libora Pokorného, zastoupeného JUDr. et Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 21 Cdo 2061/2014-161, dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 č. j. 23 Co 412/2013-144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 6. 2013 č. j. 30 C 32/2011-124, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil; konstatoval řádný postup obvodního soudu podle § 132 o. s. ř., zásadní správnost jeho skutkových zjištění a právního hodnocení souzené věci. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatelovy odvolací námitky představují především polemiku se závěry soudu prvního stupně a dále argumentačně potvrdil posouzení formálních náležitostí výpovědi. K obsahové důvodnosti podané výpovědi, tj. především k otázce lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení stěžovatele a k odmítnutí nabízeného pracovního místa, odvolací soud připomněl příslušnou judikaturu a dále také odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož argumentací se zcela ztotožnil.
Nejvyšší soud shora označeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl z důvodu nepřípustnosti a zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí, přičemž připomněl vlastní judikaturu (konkrétně rozsudky sp. zn. 21 Cdo 2088/1998 a 3 Cdon 946/96), z jejichž obecných závěrů ostatně soudní praxe vychází a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posuzovány jinak. K ostatním stěžovatelem uváděným důvodům (oprávnění jednat za žalovanou) dovolací soud uvedl, že jsou uplatňovány z jiných důvodů, než uvedených v § 241a odst. 1 o. s. ř.; navíc konstatoval, že rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru ani nezáviselo na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva souvisejících se služebním poměrem podle zákona č. 218/2002 Sb., služební zákon.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy, stejně jako ústavní stížnost samotnou, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud ostatně nezjistil v rozhodnutích těchto soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou podle přesvědčení Ústavního soudu pečlivě a důkladně odůvodněna a odkazují na v nich uvedenou přiléhavou judikaturu. Ústavní soud navíc konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, jsou v nich jasně a zřetelně vysvětleny důvody pro jejich rozhodnutí. Pouhá polemika stěžovatele s těmito závěry nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spekulativní a lichá.
Ústavní soud proto usuzuje, že se jej stěžovatel snaží postavit právě do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho trvale se opakující výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu