Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. H., zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, AK se sídlem Botičská 5, 128 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2008 č. j. Nco 114/2008-786 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdila, že usnesením Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto tak, že soudce Krajského soudu v Praze JUDr. Petr Wulkan není vyloučen z projednávání věci vedené pod sp. zn. 30 Co 99/2007, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Jmenovaný soudce totiž v dané věci již dříve rozhodoval, byť šlo formálně o jiné řízení. Závěr Vrchního soudu v Praze, že soudce vyloučen není, je dle stěžovatelčina názoru důsledkem nemístného formalismu. Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávané věci odůvodnil Vrchní soud v Praze svůj závěr o tom, že soudce není vyloučen z projednávání věci, zněním § 14 odst. 4 o. s. ř., podle nějž důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Vrchní soud v Praze tedy nepřisvědčil argumentu stěžovatelky, dle kterého řízení vedené pod sp. zn. 4 C 672/95 nelze považovat za "jiné řízení" než řízení vedené pod sp. zn. 30 Co 99/2007.
Argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřuje zejména proti interpretaci jednoduchého práva - konkrétně ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud však proti shora nastíněné interpretaci nemá z hlediska ústavnosti žádných námitek. Vrchní soud v Praze v projednávané věci zvolil nepochybně jedno z možných výkladových řešení nastolené otázky. Dle názoru Ústavního soudu je právní názor, že řízení vedené pod sp. zn. 4 C 672/95 a řízení vedené pod sp. zn. 30 Co 99/2007 nejsou - přes jistou příbuznost - řízeními totožnými, výsledkem racionálního a ústavně konformního uchopení citovaného ustanovení jednoduchého práva.
Sama skutečnost, že je napadené rozhodnutí opřeno o formální argument, ještě neznačí, že soudem zvolená interpretace práva je přepjatě formalistická, neboť moderní právo je již z povahy věci formalizovaným normativním systémem. Jestliže proto Vrchní soud v Praze postupoval podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., nevybočil tím ze shora nastíněných ústavních mantinelů. Ústavní soud nemá výhrady ani k odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z toho - byť jde o odůvodnění stručné - jasně vyplývá, o jaké důvody Vrchní soud v Praze svůj závěr o nepodjatosti soudce opřel. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 20. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu