Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Martina Koláře, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. září 2021 č. j. 9 Afs 170/2021-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) rozhodnutím č. j. 17762/19/5200-10423-711708 ze dne 6. 5. 2019 zamítlo stěžovatelovo odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob doměřenou Finančním úřadem pro Jihočeský kraj. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 59 Af 5/2019-33 ze dne 1. 7. 2021 odmítl jako opožděnou. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl, mezi stranami nebylo sporné, že rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo stěžovateli doručeno 16. 5. 2019. Tento den je proto nutné ve smyslu § 40 odst. 1 soudního řádu správního považovat za den, který určil počátek lhůty. Lhůta dvou měsíců k podání žaloby tak uplynula 16. 7. 2019 jako dnem, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Stěžovatel podal žalobu 17. 7. 2019, tedy pozdě.
3. Stěžovatel uvádí, že spor je veden o určení okamžiku počátku dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Správní soudy zastávají tradiční názor, že se do lhůty počítá již den, kdy bylo správní rozhodnutí doručeno, zatímco stěžovatel upřednostňuje výklad, že se den doručení do lhůty nepočítá.
4. Stěžovatel poukazuje na "zjevnou absurditu", kdy v recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu byl přijat výklad, že dvouměsíční lhůta nikdy nebude trvat dva měsíce, ale bude vždy kratší o část prvého dne, kdy ještě není správní rozhodnutí doručeno. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zasáhl proti tomuto "vyloženě nespravedlivému řešení".
5. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelův výklad by způsobil nekonečnou smyčku a prakticky by znemožnil počítání lhůt, považuje stěžovatel za pohrdání právy jednotlivce "a v horším případě důkaz nevhodného humoru". Podle stěžovatele absurdnost výkladu přijatého správními soudy vyplývá přímo z textu § 72 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením. Pokud lhůta začíná běžet až po doručení a soudní řád správní nezná lhůty kratší než dny, pak "poté" musí znamenat den poté. Výklad soudů oproti tomu "justifikuje zjevnou nespravedlnost, že čas na vyhotovení žaloby jednotlivci běží i v době, kdy mu není znám obsah rozhodnutí, které může žalobou napadnout".
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Aniž by se Ústavní soud podrobněji pouštěl do úvah nad ústavněprávním rozměrem počítání lhůt, musí poznamenat, že stěžovatelova argumentace je založena na nepochopení právní úpravy a argumentace Nejvyššího správního soudu a patrně i na početní chybě, které se stěžovatel dopouští.
9. Jak se totiž Nejvyšší správní soud pokusil stěžovateli vysvětlit, je rozdíl mezi dnem určujícím počátek lhůty (§ 40 odst. 2 soudního řádu správního), tedy slovy § 40 odst. 1 soudního řádu správního "kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek", a dnem, kdy lhůta "počíná běžet". Den, který určuje počátek lhůty, je den, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením (§ 72 odst. 1 soudního řádu správního). V návaznosti na to se určuje běh lhůty tak, že začíná běžet následující den (proto Nejvyšší správní soud hovořil o nekonečné smyčce).
10. V důsledku uvedeného tedy bylo-li správní rozhodnutí doručeno stěžovateli dne 16. 5. 2019, je to den, který určil počátek lhůty (která tak začíná běžet dne 17. 5. 2019) a podle kterého se zároveň podle § 40 odst. 2 soudního řádu správního určí den, jehož uplynutím lhůta skončí (den 16. 7. 2019, který se označením, resp. číslem shoduje). Lhůta tudíž počíná běžet den následující, tedy skutečně "poté", jak se toho stěžovatel dovolává, přičemž žalobci včetně stěžovatele mají k dispozici plné dva měsíce. Neplatí proto, že by dvouměsíční lhůta byla zkrácena o část dne, kdy rozhodnutí ještě nebylo doručeno, jak se stěžovatel obává.
11. To si stěžovatel ostatně mohl ověřit jednoduchým výpočtem (který se mu Nejvyšší správní soud pokusil nastínit na příkladu týdenních lhůt, kde je vypočet ještě snazší). Bylo-li stěžovateli doručeno rozhodnutí žalovaného dne 16. 5. 2019, a tedy poslední den, kdy mohl podat žalobu, byl den 16. 7. 2019, měl stěžovatel na podání žaloby - nepočítaje do toho vůbec den doručení - 61 celých dní. To odpovídá měsícům květen (31 dní) a červen (30 dní), které byly v průběhu lhůty dovršeny.
12. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu