Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SPETRA CZ s. r. o., sídlem Třanovice 278, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2025 č. j. 3 As 261/2024-28, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. října 2024 č. j. 61 A 1/2024-67, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 10. ledna 2024 č. j. SpKrÚ 94843/2023-3 a rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 31. října 2023 č. j. MmP 143399/2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Magistrátu města Pardubic, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozhodnutím Magistrát města Pardubic uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. y) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, za což jí uložil pokutu ve výši 10 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupku se stěžovatelka dopustila tím, že provozovala vozidlo, jehož řidič (zaměstnanec stěžovatelky) porušil zákaz tranzitní nákladní dopravy stanovené místní úpravou provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatelka namítala, že naplnila liberační důvod, neboť vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila a že uložení pokuty porušuje zásadu ne bis in idem. Správní orgány ani správní soudy ale nepřesvědčila. Odvolání stěžovatelky Krajský úřad Pardubického kraje zamítl, a napadené rozhodnutí potvrdil. Správní žalobu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud") zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost.
3. Stěžovatelka namítá, že ve věci byl porušen zákaz ne bis in idem, neboť byla shledána vinnou z přestupku za stejné jednání jako její zaměstnanec, kterému už byla uložena bloková pokuta. Dále namítá, že podle nálezu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 je objektivní odpovědnost ústavně konformní pouze tehdy, ponechá-li zákon subjektu reálnou možnost liberace a současně pokud orgány veřejné moci tuto možnost konkrétně posuzují. Ve věci nebyla individuálně posuzována efektivita přijatých opatření. Opatření stěžovatelky na zaměstnance působí, což dokládá i jednání řidiče, který se obratem snažil napravit závadný stav a z území pod zákazem vjezdu odjet.
4. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná (stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je tedy podstatné pouze to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem.
6. Postup ve správním řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů je zásadně záležitostí správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry, zda výklad práva odpovídá ústavněprávním požadavkům a nevykazuje známky libovůle nebo zda rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové vady by měly za následek porušení základních práv a svobod.
7. Ústavní soud předně poukazuje na to, že ve věci jde o bagatelní částku (pokuta ve výši 10 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč). Jde-li o takovou věc, zakládá to zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, nejsou-li zde mimořádné okolnosti (tzv. kvalifikované vady), které ji co do ústavní roviny významnou činí [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Při zohlednění kvalitativního hlediska věci by muselo dojít k situaci, kdy se napadená rozhodnutí jejich intenzitou a účinky dotýkají samotné podstaty a smyslu některého z ústavně garantovaných práv.
8. Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal žádné mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly jeho kasační zásah. Stěžovatelka pomíjí závěry Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje její vlastní zájmy, a proto ji odmítl pro nepřijatelnost.
9. Je také nutné poukázat na to, že některé kasační námitky stěžovatelky, včetně porušení zákazu ne bis in idem, shledal Nejvyšší správní soud nepřípustnými ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti k posouzení (ne)přípustnosti těchto námitek nic neuvádí. Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, proč námitky stěžovatelky považuje za nepřípustné a jeho odůvodnění nemá Ústavní soud, i s ohledem na absentující argumentaci stěžovatelky, co vytknout. Námitkou ohledně porušení zákazu ne bis in idem se tak Ústavní soud blíže nezabýval.
10. Pokud jde o posouzení zproštění odpovědnosti, správní orgány a správní soudy vysvětily, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, že stěžovatelka nevěnovala zabránění přestupku takové úsilí, jaké byla objektivně schopna maximálně vynaložit. K tomu uvedly i příklady liberačních důvodů. Opatření a činnosti doložené stěžovatelkou k liberaci nepostačovaly. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že jejich účelem je toliko vzdělávání zaměstnanců o jejich povinnostech vyplývajících z právních předpisů, rekapitulace tohoto vzdělávání a osvědčení jeho provedení.
Závěr, že činnosti a opatření tohoto charakteru ke zproštění odpovědnosti za přestupek nepostačují, Nejvyšší správní soud považoval za souladný se svou dosavadní judikaturou. Právě Nejvyššímu správnímu soudu přitom přísluší výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů. Ústavní soud závěry o nenaplnění liberačního důvodu považuje za řádně odůvodněné a racionálně obhajitelné. Nejsou zároveň jakkoliv extrémní a nevyvolaly ústavněprávně relevantní dopad do základních práv stěžovatelky, nadto takový, který by se, s ohledem na bagatelnost věci, dotýkal jejich samotné podstaty a smyslu.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Josef Fiala v. r.
předseda senátu