Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti obchodní společnosti HOKAMI CZ, s. r. o., sídlem Ampérova 464, Liberec, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2024 č. j. 31 Nc 1287/2024-761, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DSV Road, a. s., sídlem Logistická 100, Pavlov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že bylo porušeno její základní právo na nestranného soudce jako integrální součásti práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") probíhá řízení (pod sp. zn. 5 C 256/2018) o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhá po vedlejší účastnici zaplacení částky 29 000 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé na stroji (jehož vlastníkem je stěžovatelka) při jeho přepravě. Během řízení před okresním soudem stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti soudkyně JUDr. Simony Kačerové, které podle rozvrhu práce projednávání a rozhodnutí dané věci přísluší.
Námitku podjatosti stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že při jednání ve věci dne 11. 6. 2024 se soudkyně nechovala a nepostupovala nestranně, vedla jednání ve prospěch vedlejší účastnice, nezachovala si nestranný přístup a potřebný odstup při posouzení dané věci. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně JUDr. Simona Kučerová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci z věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 256/2018, neboť uzavřel, že skutečnosti, uplatněné v námitce podjatosti, nelze považovat za důvodné.
Při posouzení námitky vyšel krajský soud zejména z pořízeného zvukového záznamu, který zachycoval průběh jednání. Konstatoval, že jednání bylo vypjatější, a to i ze strany právního zástupce stěžovatelky a přítomného jejího společníka a jednatele. Emotivnější situace mezi nimi a právním zástupcem vedlejší účastnice dokázala soudkyně korektně urovnat, přičemž byla vedena snahou, aby věc byla projednána bez průtahů a v tomto směru proběhly i její výtky vůči právnímu zástupci stěžovatelky (například k jeho žádosti o zaprotokolování všech jednotlivých důkazních návrhů po poučení podle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Ze zvukového záznamu krajský soud neshledal, že by soudkyně jakkoliv napomáhala vedlejší účastnici. Námitky právního zástupce stěžovatelky k prováděné protokolaci byly průběžně řešeny. Podle krajského soudu je zcela věcí soudkyně, které navrhované důkazy provede a které nikoliv. V této souvislosti se krajský soud nemohl zabývat správností rozhodování o věci samé, neboť okresním soudem ještě nebylo meritorně rozhodnuto.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice je v soudní při pasivní a snaží se - zjednodušeně řečeno - zastírat všechny skutečnosti, které by mohly přispět k objasnění věci a které stěžovatelka i přes svoji procesní aktivitu nemůže zjistit. S tím souvisí i okolnost, že v řízení trvajícím přes 6 let okresní soud doposud neprovedl přehled skutečností, které jsou podle něj v dané věci sporné a které jsou nesporné. Stěžovatelka též usilovala o výslech řidiče, který převážel stroj, soudkyně s jeho výslechem nejprve souhlasila, ale potom názor změnila s tím, že provedení takového důkazu je nadbytečné.
Soudkyně nenechala přes žádost stěžovatelky vypracovat revizní znalecký posudek k poškození stroje. Ač stěžovatelka netvrdí, že by soudkyně měla k dané věci nebo k účastníkům daného řízení konkrétní vztah, domnívá se, že pro jeho složitost se snaží věci zbavit tím, že nekriticky přejímá závěry již zpracovaného znaleckého posudku a přejímá stanoviska vedlejší účastnice. To se projevuje i v tom, že se snaží vedlejší účastnici pomáhat například tak, že upravuje pro účely protokolace její vyjádření při jednání.
Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že se ve spise náhle objevila nová listina (zápis o vykládce), která ale do spisu nebyla řádně založena a není tedy zjevné, zda se do spisu nedostala až po koncentraci řízení. S touto námitkou stěžovatelky se jmenovaná soudkyně nijak uspokojivě nevyrovnala. Pokud soudkyně změnila názor na potřebnost výpovědi svědka - řidiče, který stroj převážel, stěžovatelka upozorňuje, že tento svědek mohl být slyšen pomocí moderních telekomunikačních technologií. Soudkyně věrohodně nevysvětlila, proč od jeho výslechu upustila.
Dále soudkyně nepřistoupila k provedení inventarizace důkazů.
4. Stěžovatelka si uvědomuje, že napadené usnesení nelze považovat za končené rozhodnutí v její věci, a je jí známo, že ústavní stížnost proti takovému druhu usnesení je podle stanoviska pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz) nepřípustná. Přesto se domnívá, že její ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť aspekt nestrannosti soudního řízení má i svoji objektivní hodnotu pro fungování státu a naopak vedení řízení, které není vedeno nestranně, je ze své podstaty velmi nehospodárné [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1837/16 (N 243/83 SbNU 767)]. Stěžovatelkou předestřená problematika navíc podle jejího názoru před Ústavním soudem doposud nebyla řešena [srov. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139)]. Byť právní řád na úrovni podústavního práva stěžovatelce nabízí k ochraně před nikoliv nestranným soudním řízením opravné prostředky, v nyní posuzované věci se jmenovaná soudkyně podle stěžovatelky dopustila zcela zjevného excesu (v této souvislosti stěžovatelka rekapituluje soudkyní vynesené věty či zvolání, které, včetně zvyšování hlasu, nepovažuje za vhodné). Není představitelné, aby stěžovatelce bylo bráněno v označování a navrhování důkazů, které by měly být v řízení provedeny.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly neústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (srov. čl. 81 a 90 Ústavy).
7. Z uvedených důvodů je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z této zásady Ústavní soud činí výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo; musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v dalším řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Takovou povahu rozhodnutí o nevyloučení soudce v průběhu běžícího soudního řízení nemá (srov. sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, bod 28.).
8. Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy řízení nebylo dosud skončeno, tedy nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jejích práv. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Aby podmínky přesahu vlastních zájmů byly splněny, musela by z ústavní stížnosti vyplývat otázka nesoucí znaky obecnosti, opakovatelnosti, tedy zkrátka taková, která není omezena jen konkrétním případem. Ač se stěžovatelka v ústavní stížnosti snaží splnění těchto podmínek přesahu vlastních zájmů popsat, ve skutečnosti odkazuje jen na okolnosti jejího konkrétního případu. S řízením o ústavní stížnosti je sice - jak stěžovatelka naznačuje - imanentně spojen i objektivní účel zajištění institucionální garance objektivní ústavnosti při výkonu veřejné moci. Ten je ale přítomen v každém řízení o ústavní stížnosti, a proto pro splnění podmínky podstatného přesahu vlastního zájmu nestačí. Ve věci stěžovatelky nedochází k neústavní aplikaci soudem uplatněného právního předpisu ani k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu, nebyla v ní řešena žádná obecná a ústavněprávní otázka, ke které by se doposud Ústavní soud neměl příležitost vyjádřit.
9. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení, jakkoliv proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí, neboť stěžovatelka má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k této skutečnosti nerozhodoval Ústavní soud o stěžovatelčině návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Závěry o nepřípustnosti ústavní stížnosti (včetně absence přesahu vlastních zájmů) se v dané věci uplatní též ohledně stěžovatelčiny námitky průtahů v řízení (srov. doplnění ústavní stížnosti); stěžovatelka ani nenaznačuje, že by se pokoušela vyčerpat procesní prostředky proti průtahům v řízení - srov. usnesení ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 1286/23 ).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj