Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti Heleny Eleny Hazdové, bez právního zastoupení, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. dubna 2017 č. j. 12 C 195/2016-51, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud obdržel dne 26. 9. 2017 podání stěžovatelky, kterým napadla v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Třebíči, přičemž tvrdila, že byla porušena její základní práva. Soud, dle tvrzení stěžovatelky, rozhodl předčasně, ukvapeně a s navrženými důkazy se nevypořádal, tyto mohly zásadně přispět k rozhodnutí v její prospěch atd.
2. Okresní soud v Třebíči zamítl označeným rozsudkem žalobu o slevu z nájemného ve výši 8 536 Kč s příslušenstvím, který odůvodnil tím, že stěžovatelka (žalobkyně) neprokázala, že by vlhkost v bytě v M., ve vlastnictví vedlejšího účastníka Města Moravské Budějovice (žalovaného), vznikala v důsledku špatného technického stavu, za který by odpovídal pronajímatel. Proti napadenému rozsudku se stěžovatelka brání další ústavní stížností, ve které opakuje dříve uplatněné námitky. Předchozí podání stěžovatelky Ústavnímu soudu v téže věci bylo vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 2112/17 , a Ústavním soudem bylo odmítnuto usnesením ze dne 2. 8. 2017 jako návrh zjevně neopodstatněný.
3. Stěžovatelka poukázala na tíživou sociální situaci starobní důchodkyně, kdy v důsledku neosvobození od soudních poplatků bude muset uhradit náklady řízení žalovanému a dostane se do existenčních potíží. Dále požádala, aby Ústavní soud zjednal nápravu a poskytl ochranu jejím ústavně zaručeným právům a nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
4. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Stěžovatelka byla o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučena z předchozího řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2112/17 , kde byla řádně zastoupena.
5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 4. 2017 č. j. 12 C 195/2016-51. Rozsudek soudu I. stupně (obecného soudu) v písemné podobě byl stěžovatelce prostřednictvím tehdy ustanoveného právního zástupce doručen dne 5. 5. 2017; rozsudek byl posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatelky, v daném případě nebylo přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní stížnost, podaná proti citovanému rozsudku, byla doručena Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2017, je tedy zjevně podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, proto ústavní stížnost je v této části opožděná dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
6. Jestliže nyní projednávaná ústavní stížnost byla podána až dne 26. 9. 2017, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již několikrát vyslovil, že za poslední procesní prostředek poskytnutý zákonem stěžovatelce k ochraně práva nelze považovat ústavní stížnost.
7. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým, které by nevedlo k vydání příznivějšího rozhodnutí.
8. Ústavní soud uzavírá, že je zcela zjevné, že podaný návrh náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako vadný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2017
Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj