Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyň Veroniky Křesťanové a Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Chrudim, a.s., sídlem Novoměstská 626, Chrudim, zastoupené Mgr. Martinem Proňkem, advokátem, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. srpna 2023 č. j. 23 Co 135/2023-626 a proti výrokům IV až VI rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2. února 2023 č. j. 3 C 100/2011-598, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Terezy Karapetjan a Milana Jonáše, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla zkrácena na svém právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") domáhala zřízení služebnosti inženýrské sítě (kanalizační stoka) ve svůj prospěch na pozemcích vedlejších účastníků. Okresní soud zřídil tuto služebnost (výrok I), a to za náhradu ve výši 358 757 Kč (výrok II). Vzájemná žaloba vedlejších účastníků, aby byla stěžovatelka uznána povinnou zachovat funkčnost náhonu tak, aby bylo možné provozovat malou vodní elektrárnu, jež je ve vlastnictví vedlejších účastníků, byla zamítnuta (výrok III). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit státu na nákladech řízení částku ve výši 61 892,46 Kč (výrok V), stejně tolik i společně a nerozdílně vedlejším účastníkům (výrok VI). Okresní soud k nákladovému výroku odůvodnil, že přihlédl ke specifickému charakteru sporu mezi účastníky. Doplnil, že stěžovatel svou nečinností užíval pozemky vedlejších účastníků (a jejich právních předchůdců) bezplatně bezmála třicet let a na jejich úkor se bezdůvodně obohacoval.
3. Stěžovatelka podala proti výrokům IV až VI napadeného rozhodnutí okresního soudu odvolání. Nesouhlasila s tím, že i když byla v řízení zcela úspěšná, nebyla jí přiznána náhrada nákladů řízení. Dále namítala, že stavba byla řádně zkolaudována. Povinnost vlastníka strpět za náhradu na pozemku vodní dílo vyplývá z § 59a zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Stavbu vystavěla na základě platného oprávnění. Nesouhlasila s tím, že podle okresního soudu to byla stěžovatelka, kdo zapříčinil spor. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že výroky IV až VI napadeného rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Námitkám stěžovatelky nevyhověl. Uvedl, že závěr okresního soudu obstojí s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v dané věci a s ohledem na to, že je vedlejším účastníkům z veřejnoprávního důvodu zasaženo do vlastnického práva, na věc aplikoval § 150 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatelka spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu v tom, že ač byla v řízení zcela úspěšná, náhrada nákladů řízení jí přiznána nebyla, naopak jí byla ještě uložena povinnost podílet se jednou polovinou na náhradě nákladů řízení státu. Vyslovuje přesvědčení, že ve věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu.
5. Namítá, že stavba vodního díla byla po právu, a to na základě souhlasu právního předchůdce vedlejších účastníků. Jelikož původní vlastník se stavbou souhlasil, nemůže se podle jejího názoru jednat o omezení vlastnického práva nuceným způsobem. Nesouhlasí ani s tím, že soudy jí přičítají k tíži, že svým jednáním zavdala příčinu ke vzniku sporu. Naopak, podle jejího názoru to byli právě vedlejší účastníci, kteří odmítli stěžovatelce přístup k vodnímu dílu a možnost jeho údržby. Stěžovatelka měla vůli se s vedlejšími účastníky domluvit na náhradě za umístění vodního díla na jejich pozemcích, její nabídku však neakceptovali a požadovali náhradu ve zcela nepřiměřené výši. Shledává, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a jde proto o projev svévolného rozhodování.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, s níže uvedenou výhradou, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V rozsahu, v němž byla stěžovatelka oprávněna k podání ústavní stížnosti, je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Napadá-li stěžovatelka rozsudek okresního soudu i v rozsahu výroků I až III, je zjevně neoprávněným stěžovatelem, jde totiž o rozhodnutí v její prospěch. V této části je napadené rozhodnutí zjevně nezpůsobilé zásahu do stěžovatelčiných práv, a jde tak o ústavní stížnost podanou zjevně neoprávněným navrhovatelem. Stěžovatelka tyto výroky navíc nenapadla ani odvoláním ke krajskému soudu, a proto v jejich rozsahu případně nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky nápravy.
8. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud dále uvádí, že k problematice nákladů řízení se ve své ustálené judikatuře staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu [viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18
(všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Z hlediska kritérií řádného procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)]. Ústavní soud standardně připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou civilních soudů.
10. V nyní posuzované věci okresní soud při rozhodování o nákladech řízení v odůvodnění (přiléhavě) nezmínil aplikaci § 150 občanského soudního řádu a svůj výrok IV neformuloval tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává, ale výstižně výrok formuloval tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výroky V a VI rozdělil povinnost náhrady nákladů státu mezi obě strany strany sporu rovným dílem. Je patrné, že okresní soud vzal v potaz povahu řešeného sporu, kdy stěžovatelka (žalující strana) sice uspěla se zřízením věcného práva, ale současně i jí z rozhodnutí vznikla povinnost (a tedy současně vzniklo žalovaným právo) k finančnímu plnění.
Ústavní soud se přitom tento závěr okresního soudu nejeví jako nelogický a jeho úvaze ohledně charakteru sporu, jakož i specifických okolnostech nyní posuzované věci přisvědčuje. Okresní soud svůj závěr dostatečným způsobem - jasně a srozumitelně - odůvodnil; v tomto směru se proto nejedná o svévolné rozhodnutí. Jak je navíc již výše uvedeno, rozhodování je doménou civilních soudů a jeho kasační zásah je v těchto věcech spíše výjimkou. Za situace, kdy Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky, nejsou ani v této věci dány důvody pro jeho kasační zásah.
V závěrech okresního soudu nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišně formalistický postup.
11. Takový závěr již ovšem neplatí ve vztahu k argumentaci krajského soudu, jehož aplikace § 150 občanského soudního řádu se v daném řízení nejeví jako přiléhavá. Ovšem vzhledem k tomu, že krajský soud potvrdil napadené výroky rozsudku okresního soudu, sic s nepřiléhavým odůvodněním, nepovažuje Ústavní soud v nyní posuzované věci rozhodnutí o nákladech řízení za neústavní.
12. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu