Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Korunní 957/35, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2011 č. j. 3 Co 37/2011-19, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. října 2011, stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že Vrchní soud v Praze se v napadeném rozhodní nevypořádal s odvolací námitkou a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.
Z ústavní stížnosti a připojených příloh se zjišťuje, že stěžovatel se podáním doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dne 14. ledna 2011 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému JUDr.
V. J. uloženo zaslat stěžovateli písemnou omluvu (jejíž znění nenavrhl), v souvislosti s právní službou advokáta, kterou žalovaný pro stěžovatele vykonával. Stěžovatel současně navrhl, aby soud vydal předběžné opatření, jímž by bylo žalovanému uloženo stěžovatele neprodleně informovat o všech úkonech jeho jménem v řízení před Ústavním soudem sp. zn. II. ÚS 3238/10 učiněných. Krajský soud návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření podaný v souvislosti s návrhem na ochranu osobnosti usnesením ze dne 18.
ledna 2011 č. j. 11 C 4/2011-6 odmítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud dovodil, že stěžovatel se předběžným opatřením domáhá takového jednání advokáta, které vyplývá z povinností advokáta daného mu zákonem o výkonu advokacie a návrh stěžovatele navíc neobsahuje veškeré náležitosti stanovené v § 75a o. s. ř.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky.
V případě stěžovatelem napadeného rozhodnutí se jedná o rozhodování soudů o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, které má charakter předběžného a dočasného opatření. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou důvody pro jeho vydání vůbec dány a zda obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovaly ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby stěžovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného výkonu rozhodnutí.
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu vrchního soudu při vydání jeho rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud se celou věcí náležitě zabýval a stěžovateli podrobně vyložil, proč považoval rozhodnutí krajského soudu za věcně správné. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a uzavírá, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebylo v posuzované věci shledáno. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 14. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu