Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Čermák, a. s. v likvidaci, sídlem Jilská 447/10, Praha 1, zastoupené JUDr. Vítem Lebedou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 25/854, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, č. j. 26 Cdo 2726/2023-874, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 53 Co 45/2023-811, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2022, č. j. 18 C 191/2017-646, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 5 a společnosti Ženské domovy, a. s. "v likvidaci", jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozhodl tak, že uložil stěžovatelce a spol. Ženské domovy, a. s. "v likvidaci", zaplatit žalobkyni - Městské části Praha 5 (dále jen "MČ") celkovou částku na jistině ve výši 22 219 165 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Následné dovolání odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné.
2. Předmětem sporu byl dlouholetý právní vztah mezi MČ a stěžovatelkou založený smlouvou o obstarání správy a provozu domu ze dne 20. 7. 1993 a dále pak vztah mezi MČ a společností Ženské domovy, a. s. "v likvidaci", založený nájemní smlouvou ze dne 1. 2. 1994, následně revidovaný novou nájemní smlouvou ze dne 9. 11. 2003. Při uzavírání nájemní smlouvy se společností Ženské domovy, a. s. "v likvidaci", byla MČ zastoupena právě stěžovatelkou. Obvodní soud v napadeném rozsudku označil obě nájemní smlouvy za absolutně neplatné, na čemž posléze založil i vznik nároku na náhradu škody vůči stěžovatelce za porušení její povinnosti mandatáře a současně na této skutečnosti založil i vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti spol. Ženské domovy, a. s. "v likvidaci".
3. Tyto právní závěry napadá stěžovatelka i v nyní posuzované ústavní stížnosti. Rozporuje závěry obvodního soudu, následně převzaté i městským soudem, stran neplatnosti nájemních smluv, přičemž upozorňuje na dlouhodobost právního vztahu. Na základě nájemní smlouvy bylo plněno déle jak 20 let. Dovolává-li se neplatnosti nájemní smlouvy žalobkyně, přestože neplatnost je způsobena jejím jednáním (nevyvěšením oznámení o záměru uzavřít nájemní smlouvu na úřední desce), dopustily se soudy při svém rozhodování znevýhodnění jedné ze stran sporu, čímž porušily zásadu rovnosti.
4. Stěžovatelka dále rozporuje i postup Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné, a to přesto, že stěžovatelka údajně řádně specifikovala dovolací důvody i s odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od níž se obvodní a následně i městský soud odchýlily. Zejména v otázce posouzení platnosti nájemních smluv pak postupoval Nejvyšší soud rozporně s judikaturou Ústavního soudu, čímž Nejvyšší soud opomenul ústavně konformní výklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
5. Proto namítá, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí obvodního a městského soudu).
7. Ústavní soud především uvádí, že ratio decidendi nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu spočívá v tom, že stěžovatel nevymezil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) se přitom podává, že: "1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
8. S ohledem na právě uvedené je proto zřejmé, že argumentace stěžovatele se měla v první řadě koncentrovat na zpochybnění ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, od čehož by se teprve mohla odvozovat protiústavnost rozhodnutí předchozích. Jinými slovy vyjádřeno, s ohledem na princip subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů je primárním úkolem stěžovatele "přesvědčit" Ústavní soud, že Nejvyšší soud pochybil při hodnocení přípustnosti dovolání, protože pokud Nejvyšší soud ve své roli sjednocovatele judikatury obecných soudů nepochybil, není dán Ústavnímu soudu procesní prostor pro meritorní přezkum rozhodnutí obvodního a městského soudu.
9. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je však zjevné, že stěžovatelka přípustnost dovolání ve skutečnosti založila toliko na přehodnocování dokazování ze strany odvolacího soudu. Jak však správně uvedl Nejvyšší soud, přípustnost dovolání nezakládá otázka, který z účastníků měl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že smlouva o nájmu z roku 2003 je neplatná kvůli nedodržení postupu podle § 39 zákona o obcích. Nejvyšší soud totiž ustáleně judikuje, že všechny nájemní smlouvy jsou při nedodržení zákonného požadavku publikace záměru uzavření smlouvy o nájmu absolutně neplatné, a to bez výjimky, přičemž není ani rozhodné, jak dlouho bylo na základě takto absolutně neplatné smlouvy plněno (viz odst. 3 a 4 napadeného usnesení).
Nadto Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že skutková zjištění obecných soudů odpovídají obsahu spisu a nevykazují jakýkoliv významný nesoulad (viz odst. 3 napadeného usnesení). Dovolací námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a že soudy porušily zásadu rovnosti, pak stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. a rovněž ani tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání. Zjednodušeně řečeno, stěžovatelka v dovolání nevymezila žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Ve skutečnosti stěžovatelka odvolacímu soudu pouze vytýkala, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však samy o sobě přípustnost dovolání nemohly založit a Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu se zákonem (srov. odst. 5 - 10 napadeného usnesení). Ve shodě s Nejvyšším soudem rovněž Ústavní soud konstatuje, že Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Dovolací přezkum je totiž v souladu s § 241a odst. 1 o. s.
ř. vyhrazen výlučně otázkám právním; rolí Nejvyššího soudu je totiž sjednocovat judikaturu obecných soudů, nikoliv přehodnocovat jimi provedené dokazování.
10. V nyní posuzované ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatelka závěry učiněné Nejvyšším soudem ohledně nepřípustnosti podaného dovolání relevantně nezpochybňuje. Jak se totiž podává již ze shora uvedeného, argumentace ústavní stížnosti se omezuje zejména na popis průběhu předchozího řízení a polemiku s právním závěrem obvodního soudu, týkajícím se platnosti nájemních smluv, a to primárně s odkazem na konkrétní okolností posuzovaného případu. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu jsou věnovány jen tři stručné odstavce, omezující se navíc v podstatě jen na citaci § 237 o. s. ř., avšak bez jakékoliv skutečné konkretizace, v čem konkrétně Nejvyšší soud při ochraně jejích práv selhal, resp. které důvody dovolání opomněl. Stěžovatelka přípustnost dovolání odvozovala od skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu příp. Ústavního soudu, případně pokud se jedná o otázku, která dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jak však správně upozornil Nejvyšší soud, stěžovatelka v dovolání neozřejmila, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva a od kterých rozhodnutí by se měl dovolací soud odchýlit či se kterými rozhodnutími dovolacího či Ústavního soudu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Lapidárně řečeno, stěžovatelka v dovolání nekonkretizovala judikaturu, od které by se snad měl dovolací soud odchýlit, čímž však založila nepřípustnost - a tedy i věcnou neprojednatelnost - dovolání. Nejvyšší soud rovněž správně konstatoval, že námitkami překvapivosti a porušením principu rovnosti účastníků by se mohl zabývat jen za podmínky, že by bylo dovolání přípustné.
11. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
12. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci je závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
14. Za této situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti, z důvodu procesní ekonomie již samostatně nerozhodoval o stěžovatelkou uplatněném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu