Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a.s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2025 č. j. 11 ICm 3024/2022, 14 VSOL 193/2025-250 (KSOS 31 INS 4184/2021), za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Mgr. Petra Brože, sídlem U Zátiší 545/3, Praha 4 - Hodkovičky, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s.r.o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, a obchodní společnosti JAR REAL TRAFFIC s.r.o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví označené usnesení. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. V záhlaví označená dlužnice je v úpadku a vedlejší účastník vystupuje jako její insolvenční správce. V insolvenčním řízení vznikl incidenční spor, ve kterém se vedlejší účastnice žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi (za účasti stěžovatelky na straně vedlejšího účastníka) určení, že má za dlužnicí peněžitou pohledávku na zaplacení částky 11 059,40 Kč (P23.2).
3. Krajský soud v Ostravě o žalobě usnesením ze dne 5. 6. 2025 č. j. 11 ICm 3024/2022-220 (KSOS 31 INS 4184/2021) řízení zastavil (výrok I), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 23 365,10 Kč (výrok II) a stěžovatelce ve výši 18 888,10 Kč (výrok III) a vrátil část soudního poplatku (výrok IV). Krajský soud zjistil, že vedlejší účastnice přihlásila dne 22. 2. 2022 do insolvenčního řízení pohledávku P23.2 z titulu práva na úhradu předexekučních nákladů právního zastoupení (dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021 č. j. 4 Co 275/2020-1708) uplatněných věřitelem. Vedlejší účastnice tvrdila, že zaplacením pohledávky dne 15. 12. 2021 na ni byla pohledávka P23.2 postoupena. Tato pohledávka ale byla na přezkumném jednání tehdejší insolvenční správkyní popřena co do pravosti, neboť nebylo prokázáno, že došlo k postoupení.
4. Krajský soud dále zjistil, že advokátní kancelář dne 3. 6. 2021 do insolvenčního řízení přihlásila pohledávku (P5) ve výši 11 059,40 Kč ze stejného právního titulu. I tato pohledávka byla tehdejší insolvenční správkyní popřena co do pravosti, a to z důvodu jejího zaplacení v celé výši. Po přezkumu vzala advokátní kancelář přihlášku zpět (kvůli její pozdější úhradě vedlejší účastnicí) a insolvenční soud k návrhu vedlejší účastnice dne 14. 12. 2022 připustil, aby vstoupila do řízení na místo advokátní kanceláře.
Vedlejší účastnice v souvislosti s touto pohledávkou vyvolala incidenční spor, ve kterém insolvenční soud pravomocným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice má peněžitou pohledávku P5 na zaplacení částky 11 059,40 Kč. Tímto rozhodnutím nastala neodstranitelná překážka věci rozhodnuté, protože se pravomocný rozsudek týká stejné pohledávky, o jejíž pravosti je veden spor v této věci. Zastavení řízení zavinila podáním neprojednatelné žaloby vedlejší účastnice, která je proto povinna nahradit náklady řízení.
5. K odvolání vedlejší účastnice proti nákladovým výrokům II a III změnil Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením usnesení krajského soudu tak, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a dále rozhodl, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Z procesního průběhu vyplývá, že insolvenční správce popřel obě pohledávky, uvedl důvody jejich popření, uvědomil o tom věřitele a poučil je o možnosti domáhat se určení popřených pohledávek. Na základě poučení podala vedlejší účastnice dvě žaloby, přičemž úspěšnou žalobu podala dne 15. 3. 2024 a v posuzované věci ji podala dne 27. 10. 2022. Z tohoto procesního průběhu nelze jednoznačně určit, kdo zastavení řízení zavinil. Náhrada nákladů proto nenáleží nikomu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že vedlejší účastnice procesně zavinila zastavení řízení z důvodu překážky věci rozsouzené. Z procesního průběhu celé věci jasně vyplývá, že zastavení řízení způsobila vedlejší účastnice, protože podala neprojednatelnou žalobu. Vyplývá to též i ze širší souvislosti celého insolvenčního řízení (vedlejší účastnice činí procesní obstrukce, které působí ostatním účastníkům vznik zbytečných nákladů). Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí spravedlivého rozhodnutí ve věci, v posuzované věci nejde o bagatelní částku a nepřiznání nákladů řízení představuje též újmu na majetkových právech stěžovatelky.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovází-li danou věc takové mimořádné okolnosti, které ji činí z ústavněprávního hlediska dostatečně významnou. Ještě mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (srov. stanovisko ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34).
9. V posuzované věci v tomto ohledu žádná ústavněprávní vada nenastala, částku cca 18 tis. Kč je přitom třeba považovat za bagatelní. Vrchní soud srozumitelně shrnul průběh insolvenčního řízení a vysvětlil, že nejde zjistit, zda vedlejší účastnice zavinila zastavení řízení. Vedlejší účastnice totiž kvůli nejistotě týkající se postoupení pohledávky postupně uplatnila dvě pohledávky ze stejného právního titulu, které insolvenční správce popřel. Tyto skutečnosti jí sdělil vyrozuměními, na základě kterých podala dne 27. 10. 2022 a dne 15. 3. 2024 žaloby na určení pohledávky. Z takového procesního průběhu insolvenčního řízení nelze jednoznačně dovodit, kdo zastavení řízení v posuzované věci zavinil. Vrchní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů řízení. Tento závěr není svévolný a tedy neústavní; jeho zákonnost přitom Ústavní soud nehodnotí.
10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu