Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SOLIDE INVEST, s.r.o., sídlem Dukelská třída 400/24, Brno, zastoupené JUDr. PhDr. Jakubem Valcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2025 č. j. 20 Cdo 436/2025-294, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2024 č. j. 26 Co 48/2024-248, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22.
listopadu 2023 č. j. 81 EXE 1530/2021-224, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2023 č. j. 26 Co 21/2023-440 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2022 č. j. 64 EXE 2027/2019-337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SLAVIA INVEST a.s., sídlem Křenova 438/7, Praha 6 - Veleslavín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 24. 10. 2019 zahájila vedlejší účastnice exekuci proti stěžovatelce k uspokojení své pohledávky ve výši 3 825 041,19 Kč, a to soudním prodejem zástavy - specifikovaného pozemku. Soudní exekutor sloučil tuto exekuci u něj vedenou pod sp. zn. 185 EX 1033/19 s u něj rovněž vedenou exekucí na majetek stěžovatelky pod sp. zn. 185/EX 596/21 ke společnému řízení pod sp. zn. 185 EX 1033/19, a to podle § 37 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") následně usnesením ze dne 5. 12. 2022 č. j. 64 EXE 2027/2019-337 zamítnul návrh stěžovatelky na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Svatoplukem Šůstkem, Exekutorský úřad Olomouc, pod sp. zn. 185 EX 1033/19 s tím, že pokud exekutor přistupuje k dvěma exekucím na majetek stěžovatelky jako k exekuci spojené, jde o zákonný postup, nikoliv postup zmatečný.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 4. 2023 č. j. 26 Co 21/2023-440 rozhodnutí městského soudu č. j. 64 EXE 2027/2019-337 potvrdil. Městský soud podle něj správně vysvětlil mechanizmus spojování exekučních řízení podle § 37 exekučního řádu; další řízení zahájené oprávněným proti témuž povinnému u stejného exekutora (pokud nezaniklo oprávnění exekutora k vedení předchozí exekuce) se spojuje s předchozí exekucí ke společnému řízení, a to ode dne podání návrhu. Ke spojení exekucí dochází ze zákona, a to automaticky ode dne podání dalšího exekučního návrhu k témuž exekutorovi. Samotná skutečnost, že exekuční řízení jsou u exekutora spojena, neznamená, že by o návrhu na zastavení muselo být rozhodnuto vždy jediným usnesením.
4. Stěžovatelka dále ústavní stížností napadá usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2023 č. j. 81 EXE 1530/2021-224, kterým zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Svatoplukem Šůstkem, Exekutorský úřad Olomouc, pod sp. zn. 185 EX 596/21. Stěžovatelka navrhovala zastavení exekuce mj. s argumentací, že pro stejnou pohledávku bylo již vedeno jiné exekuční řízení, a proto není možno vést další exekuční řízení pro překážku litispendence. Dále tvrdila, že exekuční titul trpí zásadní procesní vadou, že exekuce postižením jejího účtu je nepřiměřená. Městský soud zdůraznil, že pod sp. zn. 64 EXE 2027/2019 je na stěžovatelce vymáhána částka 3 825 041,19 Kč, zatímco pod sp. zn. 81 EXE 1530/2021 je vymáhána částka 4 177 334 Kč s příslušenstvím podle jiných exekučních titulů. Tyto exekuční tituly nebyly zrušeny a exekuční soud není oprávněn v exekučním řízení přezkoumávat jejich správnost. Postup soudního exekutora, který u sebe vedená exekuční řízení sloučil, odpovídá zákonné úpravě podle § 37 exekučního řádu.
5. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 7. 2024 č. j. 26 Co 48/2024-248 rozhodnutí městského soudu č. j. 81 EXE 1530/2021-224 potvrdil. Krajský soud se rovněž věnoval námitce tvrzené zmatečnosti řízení z důvodu spojení více řízení. Krajský soud vysvětlil, že podle § 37 exekučního řádu se další řízení zahájené oprávněným proti témuž povinnému u stejného exekutora spojuje s předchozí exekucí ke společnému řízení. Ke spojení ex lege dochází automaticky. Spojení exekucí ke společnému řízení před soudním exekutorem se automaticky nepromítá do řízení vedených exekučním soudem. Návrhem podaným ve věci sp. zn. 64 EXE 2027/2019 se stěžovatelka domáhala zastavení exekuce vedené prodejem zástavy, zatímco ve věci sp. zn. 81 EXE 1530/2021 se domáhala zastavení exekuce vedené na základě směnečného platebního rozkazu. Důvody pro zastavení každé exekuce byly posuzovány "izolovaně", a to právě v návaznosti na argumentaci stěžovatelky.
6. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 7. 2024 č. j. 26 Co 48/2024-248 Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2025 č. j. 20 Cdo 436/2025-294 odmítl. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu formulovala otázku, "zda je přípustné, aby jednotlivá exekuční řízení, která jsou ze zákona (...) spojena do jednoho exekučního řízení, za situace, kdy konkrétní exekuční řízení exekutor ze společného řízení sám nevyloučí nebo vyloučení konkrétního exekučního řízení ze společného exekučního řízení umožňuje zákon, byla u exekutora nebo před exekučním soudem řešena a bylo o nich izolovaně rozhodnuto v samostatných exekučních řízeních" a upřesnila, že řízení byla spojena u exekutora, avšak nikoliv u exekučních soudů.
Nejvyšší soud k této otázce konstatoval, že právní úprava spojování exekučních řízení míří na situace, kdy exekuční řízení vedená proti jednomu povinnému mají být koncentrována u jednoho exekutora. Přitom spojování věcí je ryze procesním nástrojem, jehož důvodem je hospodárnost řízení. Úprava spojování řízení se podle Nejvyššího soudu nijak nedotýká skutkové, ani právní podstaty příslušného řízení, tudíž nemá jakýkoli vliv na posuzování jednotlivých námitek či důvodů pro zastavení exekuce. Na takto stěžovatelkou formulované otázce proto dovoláním napadené usnesení nezávisí.
Mínila-li stěžovatelka svými námitkami podle Nejvyššího soudu kritizovat vlastní postup spojování či vyloučení řízení v jejích exekučních věcech, označovala tak pouze vady řízení, k nimž nelze v dovolacím řízení u jinak nepřípustného dovolání přihlédnout, a to ani v případě vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
7. Stěžovatelka považuje za nesprávné, pokud Nejvyšší soud její dovolání posoudil jako nepřípustné. Poukazuje na to, že projednání každé exekuce v samostatných řízeních jí přinese jen další náklady řízení, které by jinak nevznikly. Je chybou, pokud se spojení exekucí ke společnému řízení před soudním exekutorem automaticky nepromítá do jednotlivých řízení vedených před exekučním soudem. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že obecné soudy § 37 exekučního řádu vyložily nesprávně, čímž řízení zatížily vadou. Podle přesvědčení stěžovatelky, dojde-li k zákonnému spojení exekucí do jednoho exekučního řízení, nelze následně ve spojeném exekučním řízení každé spojené exekuční řízení hodnotit samostatně, nýbrž je nutno o všech námitkách rozhodnout toliko ve spojeném exekučním řízení, pokud možno jedním rozhodnutím. V opačném případě by podle stěžovatelky ustanovení § 37 exekučního řádu postrádalo smyslu. Postupem soudů tedy došlo k zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví v důsledku nadbytečných nákladů řízení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Pokud stěžovatelka ústavní stížností navrhuje zrušit usnesení městského soudu ze dne 5. 12. 2022 č. j. 64 EXE 2027/2019-337 a na něj navazující usnesení krajského soudu ze dne 5. 4. 2023 č. j. 26 Co 21/2023-440, pak ústavní stížnost není v této části přípustná, neboť stěžovatelka proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 4. 2023 č. j. 26 Co 21/2023-440 nepodala dovolání, ač o možnosti jeho podání byla krajským soudem poučena, resp. žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu navazující na toto usnesení krajského soudu nyní posuzovanou ústavní stížností výslovně nenapadá a ani z textu ústavní stížnosti nelze nic takového dedukovat.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
11. Stěžovatelka ve své argumentaci jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy řádně a dostatečně vypořádaly. Proto Ústavní soud v prvé řadě a pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí (alespoň v rozsahu aktuální argumentace stěžovatelky) odkazuje. Nad rámec toho dodává, že spojení exekucí ke společnému řízení před soudním exekutorem se automaticky neuplatňuje v řízení vedených exekučním soudem, neboť jde o dvě odlišné fáze řízení se zásadně rozdílnými úlohami. Soudní exekutor se podílí na praktické úrovni vymáhání a může sloučit více exekucí do jednoho řízení z důvodu hospodárnosti (sdílení nákladů, koordinace s dlužníkem).
Exekuční soud funguje na úrovni kontroly a rozhodování a musí vést pro každý exekuční návrh samostatné řízení, protože každý z těchto návrhů může vyvolat specifické právní otázky vyžadující samostatná soudní rozhodnutí (např. posouzení, zda je exekuční titul vykonatelný, zda je splněna jiná zákonná podmínka pro zahájení exekuce, nebo jak rozhodovat o vylučovací žalobě týkající se majetku pouze jedné z propojených exekucí). Spojení řízení u exekutora má za cíl zefektivnit samotné vymáhání, kdežto řízení vedená soudem zůstávají právně samostatná, aby soud mohl kvalitně kontrolovat každou exekuci a rozhodovat o jednotlivých právních sporech bez ohledu na to, že se prakticky věnují stejnému dlužníkovi.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu