Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 1 As 173/2022-24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a P. N., t. č. Věznice Mírov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 5. 2022 č. j. 31 A 2/2021-151 vyhověl žalobě vedlejšího účastníka proti nečinnosti Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu gen. Josefa Churavého (dále jen "Vojenský úřad") a přikázal mu rozhodnout o žádostech o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, podaných stěžovatelem ve dnech 17. 7. 2020 a 26. 7. 2020.
3. Kasační stížnost Vojenského úřadu odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že Vojenský úřad byl usnesením ze dne 1. 8. 2022 č. j. 1 As 173/2022-13 mimo jiné vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení buď předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, nebo ve stejné lhůtě prokázal, že zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soud Vojenský úřad taktéž poučil, že nevyhoví-li výzvě ve stanovené lhůtě, bude kasační stížnost odmítnuta. Uvedené usnesení bylo doručeno do datové schránky dne 9. 8. 2022. Jelikož stanovená lhůta marně uplynula a Vojenský úřad ani do dne vydání napadeného usnesení plnou moc či doklad prokazující právnické vzdělání pověřeného zaměstnance nepředložil, musela být kasační stížnost odmítnuta.
4. Stěžovatelka má za to, že obligatorní podmínka řízení o kasační stížnosti byla materiálně splněna, pouze její splnění nebylo soudu ve stanovené lhůtě doloženo, neboť Mgr. Marek Vlasák, pověřený zaměstnanec stěžovatelky, měl v době podání kasační stížnosti vysokoškolské právnické vzdělání. Stěžovatelka přitom vycházela rovněž ze skutečnosti, že z dřívější praxe soudu mu musí být známo, že Mgr. Marek Vlasák disponuje vysokoškolským právnickým vzděláním, když byl již dříve soudu v jiných věcech (vedené např. pod sp. zn. 4 As 364/2020) doklad o dosažení vysokoškolského právnického vzdělání doložen. Rovněž je zřejmé, že na služebním místě ředitele Legislativního a právního odboru stěžovatelky ve státní správě musí být splněn požadavek vysokoškolského právnického vzdělání.
5. Na výzvu Nejvyššího správního soudu nebylo reagováno z důvodu, že byla nedopatřením přidělena do pošty přímo Vojenského úřadu, nikoliv Legislativního a právního odboru stěžovatelky, který zastupuje všechny složky stěžovatelky před soudy. Elektronická pošta je rozdělována na centrální podatelně, kdy s ohledem na složitou vnitřní strukturu Ministerstva obrany byla chybně zařazena subjektu, který ji nemůže podle vnitřních předpisů vyřídit. Poprvé se tedy zastupující subjekt dozvěděl o existenci usnesení s uložením povinnosti k prokázání, že zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, až doručením usnesení o odmítnutí kasační stížnosti. Na kasační stížnosti i jejím doplnění byl potom uveden kontakt na vyřizujícího referenta, který by vadu mohl obratem zhojit. Nelze předpokládat, že by bylo úmyslem složky státu se vůči jiné chovat obstrukčně.
6. Nejvyšší správní soud tedy odepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu, když odmítl její kasační stížnost projednat, a to z důvodu neosvědčení způsobilosti zaměstnance k zastupování v řízení o kasační stížnosti, ačkoliv v minulosti byl již opakovaně doklad o dosaženém vysokoškolském vzdělání Mgr. Marka Vlasáka tomuto soudu doložen v souvislosti s dalšími řízeními o kasačních stížnostech.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud konstatuje, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12.
11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat též zákonem stanovenou povinnost účastníka řízení být zastoupen a toto zastoupení soudu kvalifikovaným způsobem prokázat, ukládá-li mu to procesní norma, jako je tomu v řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu.
11. Vyzval-li tudíž Nejvyšší správní soud stěžovatelku, resp. Vojenský úřad, aby předložila plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, nebo ve stejné lhůtě prokázala, že zaměstnanec nebo člen, který za ni jedná nebo ji zastupuje, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, a současně ji poučil o procesních následcích, nevyhoví-li předmětné výzvě, nelze na jeho postupu shledat nic neústavního, co by ospravedlňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.
12. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč bylo nutno kasační stížnost odmítnout. Argumentuje-li stěžovatelka, že k chybě došlo z důvodu administrativního pochybení na její straně, jde to toliko na její vrub.
13. Nepřípadná je též argumentace stěžovatelky, že z dřívější praxe muselo být Nejvyššímu správnímu soudu známo, že ji zastupuje pověřený zaměstnanec Mgr. Marek Vlasák, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Nejvyšší správní soud nemůže vědět, ani není povinen sám zjišťovat, aniž mu to stěžovatelka k jeho výzvě nesdělí, zda uvedená osoba je stále jejím zaměstnancem se stejným rozsahem oprávnění apod. Není na Nejvyšším správním soudu, aby domýšlel procesní důvody pro jednání stěžovatelky.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu