Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALUTEX, spol. s r. o., sídlem Janovská 4475/7a, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Petrem Papežem, advokátem, sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1733/2023-183 ze dne 30. srpna 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 74 Co 177/2021-155 ze dne 11. ledna 2023 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 5 C 32/2021-112 ze dne 13. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kromexim a. s. Kroměříž, sídlem Hulínská 3445/5, Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění, připojených listin a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 32/2021 se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 2 532 062 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice oznámila písemně stěžovatelce, že nemá zájem na pokračování spolupráce a poskytování veškerých smluvených služeb podle smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. března 2009 (dále jen "smlouva") bude ukončeno ke dni 31. prosince 2015. Tento projev vůle (dále jen "výpověď") učiněný vedlejší účastnicí v říjnu 2015 (tedy v souladu se zněním smlouvy dva měsíce před skončením trvání smluvního vztahu) měl za důsledek, že vedlejší účastnice neměla počínaje dnem 1. ledna 2016 smluvní povinnost umožnit stěžovatelce odběr elektrické energie. Žalovanou částku stěžovatelka požadovala jako náhradu škody, která jí měla vzniknout neplněním povinností ze smlouvy během celého roku 2018.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nepovažoval za rozhodující, zda byl vztah ze smlouvy ukončen ke dni 31. prosince 2015, ale to, že netrval v roce 2018. Vzal za prokázané, že výpověď na listině nadepsané jako "ukončení smlouvy o zajištění služeb ze dne 13. března 2009", se dostala do dispozice stěžovatelky nejpozději dne 15. dubna 2016. Tehdy ji totiž sama předložila okresnímu soudu (v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 89/2016). K zániku smluvního vztahu tak muselo dojít nejpozději ke dni 31. prosince 2016. Navíc v protokolu ze dne 1. ledna 2016 smluvní strany potvrdily, že "zapisují stav měřidel v návaznosti na ukončení smlouvy".
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Otázka výkladu obsahu právního jednání spojená s otázkou nepřípustného nahrazování vůle soudem přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládá. Výklad listiny - výpovědi nebyl sporný, o obsahu mezi účastníky nepanovaly žádné pochybnosti, takže na posouzení (otázky) výkladu není napadené rozhodnutí založeno. Přípustnost dovolání rovněž nezakládá druhá stěžovatelkou formulovaná otázka týkající se prokázání řádného a včasného doručení výpovědi, neboť dovolání v této části neobsahuje vymezení dovolacího důvodu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí z předestřených otázek, že je rozhodnutí krajského soudu založeno na skutečnostech, které nevyplývají z obsahu spisu, neboť z formulace otázky samotné a z dovolací argumentace je zřejmé, že stěžovatelka jejím prostřednictvím brojí proti způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů, případně svou argumentaci zakládá na vlastním skutkovém rámci.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy při dokazování a zjišťování skutkového stavu pochybily a následně dospěly k nesprávným právním závěrům, které představují libovůli a nahrazování projevu vůle účastníků řízení vlastními úvahami. Konkrétně namítá, že nedatovaná výpověď vedlejší účastnice byla učiněna v příkrém rozporu s čl. II.1 smlouvy o zajištění služeb a je tedy neplatná. Soudy však tomuto závěru nepřisvědčily a svévolně nahradily vůli vedlejší účastnice vlastními úvahami, čímž oba právní úkony (smlouvu o zajištění služeb i výpověď) interpretovaly v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatelka se závěrem soudů, že smlouva o zajištění služeb by stejně skončila nejpozději ke dni 31. prosince 2016, nesouhlasí, protože vedlejší účastnice projevila vůli smluvní vztah vypovědět mimo jakoukoliv pochybnost pouze ke dni 31. prosince 2015, nikoli až ke dni 31. prosince 2016. Nešlo přitom o obecnou výpověď (podanou podle článku II.2 smlouvy), u které by nebylo třeba řešit lhůtu pro oznámení. Tvrzení, že výpověď podle čl. II.1 smlouvy stěžovatelce řádně včas doručila, vedlejší účastnice neprokázala. Stěžovatelka je přesvědčena, že smlouva o zajištění služeb je dosud platná a účinná. Vedlejší účastnice odpojením stěžovatelky od elektrické energie dnem 1. ledna 2016 porušila smluvní povinnost a způsobila tím stěžovatelce škodu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímaném (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud se v souladu s vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k takovému porušení práv rozhodnutími ani postupem obecných soudů nedošlo. Stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování výpovědi jako projevu vůle vedlejší účastnice. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
10. Ústavní soud zjistil, že důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky, a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se otázkou, zda měla vedlejší účastnice v roce 2018 smluvní povinnost umožňovat stěžovatelce odběr elektrické energie, zevrubně zabývaly. Jimi přijatému právnímu závěru, že tomu tak nebylo, nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout, a to ani s ohledem na stěžovatelkou odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Vedlejší účastnice adresovala stěžovatelce nedatované oznámení (výpověď) podle čl. II.1 smlouvy, že nemá zájem na pokračování spolupráce s tím, že poskytování veškerých smluvených služeb podle smlouvy bude ukončeno ke dni 31. prosince 2015. Bylo sice sporné, zda výpověď byla stěžovatelce doručena přede dnem 31. října 2015, avšak nebylo sporné, že byla doručena přede dnem 31. října 2016, tj. dva měsíce před koncem roku 2016. Úvaha krajského soudu, že za takových okolností v roce 2018 již smluvní vztah netrval, z ústavněprávního hlediska obstojí.
11. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud předesílá, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. září 2012 a v něm citovanou judikaturu). To se však v posuzované věci nestalo.
Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud tedy aplikoval § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud proto nemá závěrům z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu