Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Vladimíry Binarové, zastoupené JUDr. Janem Vočkou, advokátem ve Vsetíně 9, Horní náměstí 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2018, č. j. 14 Co 105/2018-105, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Usnesením Exekutorského úřadu Praha 10 ze dne 2. března 2018, č. j. 003 EX 2544/06-91, udělil soudního exekutor Mgr. Richard Bednář příklep vydražiteli nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky (povinné) za nejvyšší nabídku 605 000 Kč. Napadeným usnesením Městský soud v Praze usnesení soudního exekutora potvrdil.
Právně zastoupená stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že odvolací soud nevyhověl její námitce o porušení proporcionality, neboť exekuce byla vedena pro částku 20 966,1 Kč (pohledávka 4 011 Kč + náklady nalézacího a exekučního řízení), odhadní cena (tří) nemovitostí činila 820 000 Kč a vydražitel zaplatil necelé 3/4 uvedené částky. Soud v napadeném usnesení uvedl, že dražba nebyla vedena zjevně nevhodným způsobem, jiné způsoby exekuce nebyly s odkazem na přípis České správy sociálního zabezpečení možné, a konstatoval, že do dražby se přihlásili další věřitelé stěžovatelky s pohledávkami 37 116,8 Kč, 40 795,5 Kč a 18 984,16 Kč (suma všech pohledávek tedy činila 117 862,56 Kč).
Stěžovatelka je přesto stále přesvědčena o nepřiměřenosti dražby - odvolací soud se ani nezabýval možností, zda by k uspokojení věřitelů nepostačoval prodej jen některé z parcel.
Stěžovatelka dále uvádí, že na jedné z parcel je postavena malá chata bez elektrické energie, kterou trvale obývá déle než 20 let; jinou možnost ubytování nemá a nový majitel ji vyzval k vystěhování. Soud při svém rozhodování nepřihlédl k odkazům stěžovatelky na relevantní judikaturu (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 789/2013, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4489/12 ). Poukázala rovněž na nálezy sp. zn. I. ÚS 752/04 a
Pl. ÚS 54/05 , podle kterých je základním principem exekučního řízení požadavek, aby exekuce směřovala výhradně ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného (nákladů exekuce) a neměla pro povinného likvidační charakter. Pro exekutora platí princip proporcionality, který musí uplatnit již při rozhodování o způsobu vedení exekuce; nevhodně zvolenou formou může exekutor zasáhnout do základních práv povinného, například zabavením věci nepoměrně vyšší hodnoty. Svým rozhodnutím tak Městský soud v Praze zasáhl práva stěžovatelky zakotvená v čl. 10 odst. 1 2, 11 odst. 1 a 3 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze v napadeném usnesení uvádí, že námitce stěžovatelky na porušení zásady přiměřenosti exekuce by bylo možné přisvědčit, jestliže by se nepřihlásili další věřitelé. Soud se pečlivě zabýval podmínkami exekuce, dlouhodobou nedobytností pohledávky (exekuci nařídil Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 5. prosince 2006, č. j. 49 Nc 4453/2006-4), nemožností exekuce srážkami z důchodu stěžovatelky pro existenci předcházející exekuce, i skutečností, že původně byla dražba (neúspěšná) nařízena na 25. července 2013; úspěšně proběhla dražba týchž pozemků až dne 1. března 2018. Na základě znaleckého posudku určil soudní exekutor cenu všech tří nemovitostí již dne 28. března 2013, přesto byla stěžovatelka pasivní a ani nenavrhla možnost upokojení pohledávek věřitelů jiným způsobem. Při svém rozhodování vycházel Městský soud v Praze z platné právní úpravy a zohlednil relevantní judikaturu.
Ústavní soud není dalším (vyšším) stupněm, který by přezkoumával postup obecných soudů v konkrétní věci, ale (jen) posuzuje, zda postupem soudů nebyla zasažena základní práva účastníka řízení - ne každé pro účastníka nepříznivé rozhodnutí totiž znamená současně porušení těchto práv. Ve stěžovatelkou citovaných judikátech Ústavního soudu právě nastaly okolnosti, kdy soudy nezohlednily extrémní pochybení soudního exekutora a svou pasivitou zasáhly do práv účastníků. V projednávané věci však taková situace nenastala - více věřitelům vznikly za stěžovatelkou pohledávky, k jejichž uspokojení byly vydány exekuční tituly, které se před dražbou sešly a jejichž souhrnná hodnota dosáhla přibližně 15 % odhadnuté hodnoty nemovitých věcí stěžovatelky.
Jak přitom lze ověřit z katastru nemovitostí, předmětné pozemky tvoří jeden funkční celek; na pozemku p. č. X1 stojí chata obývaná stěžovatelkou, tato parcela je ze všech stran obklopena pozemkem p. č. X2, který je z veřejné cesty přístupný pouze přes pozemek p. č. X3; oba pozemky rozděluje vodní tok - levostranný přítok potoka Vesník (viz obrázek). Jiný přístup k chatě by byl možný jen přes sousední pozemky jiných osob, a je proto logické, že předmětem dražby byly všechny pozemky jako jeden celek.
Jakkoliv se právě otázkou možného vydražení jen některé z nemovitostí Městský soud v Praze v napadeném usnesení nezabýval, vypořádal se dostatečně s tvrzenou nepřiměřeností hodnoty dražené věci k výši pohledávek věřitelů. Byla-li stěžovatelka postižena dražbou svého jediného (nemovitého) majetku, v situaci, kdy exekuce na její důchod pro existenci dřívějšího exekučního titulu již nebyla možná a sama nenavrhla jiný způsob řešení situace, nelze souhlasit s tvrzením o zásahu do jejích základních práv. Dovozuje-li stěžovatelka zásah do práva vlastnit majetek z toho, že věřitelé mohli zneužít své vlastnictví (pohledávky), připomíná Ústavní soud, že vlastnické právo všech vlastníků má stejnou ochranu (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny); není proto možné očekávat, že právě ochrana práv stěžovatelky by měla mít přednost před ochranou práv ostatních osob, zejména pokud se nesnažila několik let existující pohledávky jakkoliv umořit.
V případě práv podle čl. 10 odst. 1, 2 Listiny na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jména a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života stěžovatelka ani nenaznačila, jak by mohl soud tato práva porušit. Zásah totiž nelze automaticky vyvodit jen na základě citace právní věty usnesení sp. zn. Pl. ÚS 51/05 , podle které "[n]evhodným způsobem vedení exekuce je soudní exekutor bezpochyby s to zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob (zejména do práv ve smyslu článku 10 odst. 1 a 2 a článku 11 odst. 1 a 3 Listiny)".
Je pochopitelné, že výsledek dražby ani závěry odvolacího soudu nejsou pro stěžovatelku příznivé a je pro ni těžké je akceptovat, ale bylo její věcí starat se o své záležitosti řádně a snažit se předejít tomuto trpkému konci. Ústavní soud považuje napadené usnesení za srozumitelné a řádně odůvodněné, a proto v jeho vydání nespatřuje porušení práv tvrzených stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu