Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Radoslavem Vagaským, advokátem se sídlem U Garáží 1611/7, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2018 č. j. 101 Co 141/2018-57 a proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. dubna 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 38, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a za účasti Ž. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 5. 2018 č. j. 101 Co 141/2018-57 usnesení okresního soudu potvrdil.
Závěrem stěžovatel žádá, aby Ústavní soud projednal jeho návrh přednostně. Nad rámec výše uvedené argumentace stěžovatel uvádí, že není spokojen s odmítnutím jeho návrhu usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018 ve věci vedené jím pod sp. zn. IV. ÚS 243/18 , jímž Ústavní soud rozhodl o jeho podání, aniž mu určil lhůtu k odstranění vady - absence právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel Ústavnímu soudu vytýká, že před rozhodnutím nezkoumal, zda bylo "stěžovateli umožněno být zastoupen" a mohl prý své rozhodnutí odložit na dobu dvou měsíců od doručení podání.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Z obsahu nekvalitních fotokopií napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti je zřejmé, že důvody, které oba ve věci rozhodující soudy vedly k zastavení řízení o návrhu stěžovatele, jsou jasně a srozumitelně vysvětleny v jejich odůvodněních.
Z námitek stěžovatele se žádná ústavněprávní argumentace ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím nepodává, neboť jejich obsahem je pouhý nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím soudů o zastavení řízení pro překážku věci (dříve) zahájené, který nepochybně sám osobě nepostačuje k závěru o porušení základního práva stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že oba jím podané návrhy (ze dne 27. 3. 2018 a ze dne 5. 4. 2018) mohly být posouzeny jako totožné jen za předpokladu, "že by byly oběma soudům srozumitelné", postrádá jakýkoli rozumný a logický základ za situace, v níž oba soudy v nyní projednávané věci rozhodovaly o zastavení řízení pro litispendenci.
K výše uvedenému rozhodování obou soudů je tak Ústavní soud nucen uvést, že vzniklou procesní situaci si stěžovatel nepochybně zavinil sám, neboť v krátkých časových intervalech podává opatrovnickému soudu další návrhy, aniž vyčká výsledku rozhodování soudu v opatrovnické věci o jím již dříve podaných návrzích. Takový procesní postup stěžovatele nejen že nevede k rychlejšímu rozhodování soudu, ale naopak ztěžuje zahájené řízení nutností rozhodovat o chaoticky, neuváženě podávaných opakovaných návrzích stěžovatele a brání v rozhodnutí soudu o věci samé.
Ústavní soud pouze v krátkosti závěrem poznamenává, že stěžovatel, s ohledem na četnost jeho dosavadních podání (celkem 20), zjevně považuje Ústavní soud za další "odvolací instanci" v systému soudnictví České republiky, což je závěr zcela mylný. Stěžovateli jsou z dřívějších řízení před Ústavním soudem dobře známy podmínky a procesní předpoklady zahájení řízení o ústavní stížnosti. Z toho důvodu není tedy nutné a ani žádoucí, aby stěžovateli za této situace byla poskytována jakákoli další lhůta, nad rámec zákonné lhůty uvedené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť Ústavní soud by takovým postupem, vůči ostatním stěžovatelům (v téže situaci), porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z důvodů výše vyložených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením a lze ho aplikovat jen v mimořádných, resp. jak uvádí citované ustanovení v "naléhavých" případech. Stěžovatel žádné důvody, které by opravňovaly postup Ústavního soudu podle § 39 citovaného zákona, neuvedl a z obsahu napadených rozhodnutí se rovněž nepodávají. Ústavní soud i přes tento nedostatek rozhodl o podané ústavní stížnosti ve lhůtě co nejkratší.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu