Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Lukešové, zastoupené Ing. Mgr. et Mgr. Janem Siostrzonkem, MBA, LL.M., advokátem, sídlem U Cementárny 1303/16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2025 č. j. 22 Cdo 1196/2025251, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2024 č. j. 57 Co 81/2024-211 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2023 č. j. 29 C 193/2020-143, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostrava, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 29 C 193/2020 se podává, že jmenovaný soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastnicí jí specifikovaného pozemku a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud vycházel ze zjištění, že vedlejší účastník byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporného pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), a s pozemkem jako vlastník nakládal, přičemž na části pozemku byla umístěna místní komunikace. Okresní soud konstatoval, že vedlejší účastník se chopil držby pozemku na základě hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření. Od toho okamžiku nakládal s pozemkem jako s vlastním. Došlo tedy minimálně k mimořádnému vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vedlejší účastník s věcí nakládal jako s vlastní i z důvodu zápisu svého vlastnického práva v katastru nemovitostí a byl tedy v dobré víře, že mu věc patří, přičemž tato skutečnost nebyla v předchozím období zpochybněna. Své vlastnické právo pak vykonával, jako vlastník uzavřel smlouvy o zřízení věcných břemen a rovněž v roce 2005 zřídil pozemní komunikaci.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výroku o věci samé a rozhodl o nákladech nalézacího i odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro mimořádné vydržení sporného pozemku vedlejším účastníkem, a proto je nadbytečné zabývat se tím, zda nabyl pozemek na základě zákona či vydržením řádným. Po doplnění dokazování krajský soud konstatoval, že vedlejší účastník se v roce 1991 chopil pozemku na základě hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření, od té doby jej celý udržoval, rovněž mj. uzavřel se dvěma právnickými osobami smlouvy o zřízení věcného břemene k provozování zařízení distribuční soustavy a podzemního komunikačního vedení. Vedlejší účastník se tak podle krajského soudu fakticky chopil držby i panství nad věcí. Krajský soud mimo jiné poukázal na to, že účastníky stavebního řízení v roce 2005 ohledně opravy povrchu pozemní komunikace vedoucí i přes sporný pozemek byli také rodiče stěžovatelky - tedy její právní předchůdci - kteří vlastnictví vedlejšího účastníka k pozemku nezpochybnili. K podmínkám mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku krajský soud zdůraznil, že podstatným předpokladem mimořádného vydržení není poctivá držba podle § 992 odst. 1 občanského zákoníku, ale absence nepoctivého úmyslu držitele. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Krajský soud uzavřel, že nepoctivý úmysl stěžovatelka tvrdila toliko vůči státu, nikoliv vůči vedlejšímu účastníkovi.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že stěžovatelka nevymezila žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Krajský soud podle Nejvyššího soudu vyšel při svém rozhodování z toho, že s pozemkem hospodařil již příslušný národní výbor, vedlejší účastník se chopil pozemku na základě smlouvy o převodu hospodaření pro sebe, a jako vlastník byl zapsán v katastru nemovitostí. Již od roku 1991 pak fakticky udržoval nejen komunikaci, ale také zbylou část pozemku, v roce 2004 a 2011 zřídil k pozemku věcná břemena. Údržba celého pozemku byla prováděna nejen pro zachování funkce místní komunikace, ale i proto, že se vedlejší účastník považoval za vlastníka pozemku. Nešlo tedy o pouhé plnění veřejnoprávní povinnosti správy a údržby místní komunikace. K námitce nesprávného posouzení počátku vydržecí doby Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v tomto rozsahu neformuluje žádnou právní otázku a ani neuvádí žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu týkající se otázky počátku vydržecí doby, od kterých se krajský soud odchýlil.
5. Stěžovatelka především namítá, že krajský soud porušil zásadu rovnosti stran, neboť poskytl poučení vedlejšímu účastníkovi podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu ohledně doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů a stěžovatelce již neposkytl prostor na reakci. Postupem podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu krajský soud také porušil zásadu koncentrace řízení ve prospěch vedlejšího účastníka, aniž by vysvětlil, z jakého důvodu tak učinil. Stěžovatelka rovněž krajskému soudu vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy (účastnický výslech stěžovatelky a výslech svědkyně), zatímco důkazy vedlejšího účastníka provedl. Dále namítá, že státu nesvědčilo k rozhodnému dni vlastnické právo k pozemku, a proto na vedlejšího účastníka nemohlo vlastnictví přejít ani ze zákona, ani vydržením. Tvrdí, že vedlejší účastník prováděl pouze prostou údržbu komunikace umístěné na pozemku i zbývajících částí pozemku, což ale podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nemůže naplnit pojem "nakládání s věcí jako vlastní", neboť jde o pouhou realizaci veřejnoprávní povinnosti správy a údržby místní komunikace [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2719/20 (N 8/104 SbNU 85) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 sp. zn. 22 Cdo 612/2019].
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Je-li ústavní stížností napadán i výrok II rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení, který krajský soud změnil, pak k rozhodování o ústavnosti takového výroku rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
8. Ústavní soud v judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
9. K argumentaci stěžovatelky lze uvést následující. Obecné soudy konstatovaly, že vedlejší účastník vydržel vlastnické právo ke spornému pozemku v souladu s § 1095 občanského zákoníku, přičemž vycházely ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Pro mimořádné vydržení vlastnického práva se vyžaduje dvojnásobně dlouhá doba držby ve srovnání s vydržením řádným a absence nepoctivého úmyslu držitele. Břemeno důkazní o nepoctivém úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá, v tomto případě tedy stěžovatelku. V řízení nebylo zpochybněno, že vedlejší účastník byl po minimálně zákonem předepsanou dobu přesvědčen o tom, že je vlastníkem pozemku. Obecné soudy na základě konkrétních okolností případu zjištěných řádným dokazováním vysvětlily, že vedlejší účastník po dostatečně dlouhou dobu nakládal s pozemkem jako s věcí vlastní, chopil se držby, byl držitelem (proto také není případný odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 2719/20
a na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 612/2019). K druhé podmínce mimořádného vydržení, tedy k absenci nepoctivého úmyslu vedlejšího účastníka lze uvést, že pozemek vedlejší účastník sám držel po dobu naplňující časové požadavky pro mimořádné vydržení a pro potřeby posouzení mimořádného vydržení je tudíž relevantní výhradně jeho případný nepoctivý úmysl. Obecné soudy dostatečně a logicky vysvětlily, že stěžovatelka tvrdila a prokazovala pouze nepoctivý úmysl státu, nikoliv vedlejšího účastníka, a neunesla proto břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu vedlejšího účastníka.
Obecné soudy dostatečně a ústavně konformně a v souladu se závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vysvětlily, proč v konkrétních okolnostech případu došlo k mimořádnému vydržení. Na jejich závěrech Ústavní soud neshledává nic, co by vyžadovalo jeho kasační zásah. Zpochybňuje-li stěžovatelka vlastnické právo státu k danému pozemku jako právního předchůdce vedlejšího účastníka, jsou její námitky s ohledem na naplnění zákonných podmínek pro mimořádné vydržení vedlejším účastníkem irelevantní.
10. Krajský soud konečně výslovně a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. To poznamenal s poukazem na chování rodičů stěžovatelky, kteří po celou dobu vlastnictví vedlejšího účastníka ke spornému pozemku akceptovali, resp. nic proti tomu nenamítali. Navázal tak na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 612/2019, v němž Nejvyšší soud výslovně vychází z toho, že obec může pozemek pod místní komunikací vydržet, pokud se její držba opírá o jiné skutečnosti než o pouhou realizaci veřejnoprávních povinností vůči pozemku. Skutečnost, že jednání vedlejšího účastníka přesahovalo péči o komunikaci, měly soudy v této věci za prokázanou a vysvětlily proč. Na této aplikaci práva neshledává Ústavní soud nic neústavního.
11. Stěžovatelka namítá nesprávný procesní postup krajského soudu spočívající v poučení vedlejšího účastníka ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Vedlejší účastník na základě tohoto poučení doplnil svá tvrzení ohledně okolností uzavření hospodářské smlouvy a toho, jak tehdejší zaměstnanci městského obvodu vnímali důsledky uzavření hospodářské smlouvy. Z hospodářské smlouvy a z toho, že od jejího uzavření vedlejší účastník začal s pozemkem nakládat jako s vlastním, vycházel pro posouzení naplnění podmínek vydržení i okresní soud, nešlo o skutečnosti dosud neřešené a relevantní argumentaci stěžovatelka uplatnit mohla i před poučením krajského soudu.
Stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti sice z procesního hlediska napadá doplnění vedlejšího účastníka po poučení krajského soudu, ale nikterak se proti němu po obsahové (věcné) stránce argumentačně nevymezuje, pouze poukazuje na to, že krajský soud procesně pochybil. Takto pojaté námitky z hlediska relevantní ústavněprávní argumentace nejsou dostatečné. Ústavní soud za účelem posouzení možného porušení procesních práv stěžovatelky prostudoval spis. Zjistil, že stěžovatelka měla po poučení krajským soudem možnost a prostor reagovat na argumentaci vedlejšího účastníka a také toho náležitě využívala.
Stěžovatelka se ovšem v odvolacím řízení před krajským soudem na zpochybnění jeho procesního postupu nesoustředila a pouze věcně reagovala na doplněná tvrzení a důkazy vedlejšího účastníka. Ústavní soud posuzuje spravedlnost řízení před soudem jako celek a s ohledem na průběh řízení před krajským soudem a možnosti stěžovatelky důvod pro kasační zásah neshledává.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu