Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, sídlem Cihelní 71/14, Karlovy Vary, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020 č. j. 17 Co 195/2020-174, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva, která jsou mu ústavně zaručena čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 23 C 8/2019-148 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 258/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 6 000 000 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Žalovaná částka představovala škodu, která stěžovateli (jako soudnímu exekutorovi) měla v podobě ušlého zisku vzniknout v důsledku trestního stíhání, které trvalo od listopadu 2009 do dubna 2016. Tato věc byla vedena u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 11/2011 a stěžovatel v ní byl zproštěn obžaloby. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ohledně výše škody, z odůvodnění jeho rozsudku lze rovněž vyvodit, že neshledal ani naplnění podmínky příčinné souvislosti.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 300 Kč. Městský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel ani přes poučení soudu ušlý zisk nespecifikoval. Současně konstatoval, že okresní soud nadto správně dovodil, že mezi ušlým ziskem za dobu od dubna 2016 do konce roku 2017 a příslušným trestním stíháním není dána příčinná souvislost, neboť v dubnu 2016 bylo trestní řízení skončeno. K tomu doplnil, že stěžovatel tvrdil, že trestní stíhání se v ušlém zisku neprojevilo od listopadu 2009 do konce roku 2011 (a že se tak mělo stát až v roce 2012) a že současně v žádosti o odškodnění z října 2016 uvedl, že pokles jeho příjmu byl způsoben neprovedením elektronizace exekutorského úřadu a že neměl zkušené zaměstnance.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že nejsou splněny podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jiný než hypotetický způsob určení zisku není možný, neboť činnost soudního exekutora je prováděna podle zákona, což vylučuje označení konkrétních exekučních případů, ze kterých lze požadovat ušlý zisk, označení dohody o ceně za jednotlivé případy, stanovení konkrétních výdajů a určení, kdy mají být případy realizovány. Odměna je stanovena právním předpisem a je závislá na výši vymožené částky, a tak ji předem nelze stanovit, navíc tuto odměnu hradí nikoliv "objednatel", ale dlužník. Nelze proto výši ušlého zisku stanovit konkrétním výčtem nerealizovaných exekučních případů, přičemž postup městského soudu vylučuje nejen jeho, ale i celou řadu jiných profesí z možnosti domoci se náhrady škody v podobě ušlého zisku.
6. Stěžovatel dále poukazuje na § 381 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který upravoval "použití hypotetického zisku", přičemž argumentuje tím, že soudní exekutor je současně podnikatelem a že právní teorie přiznává uplatnění takového zisku u podnikatelů proto, že existuje referenční rámec zpravidla dosahovaného zisku v daném okruhu podnikání při zachování poctivého obchodního styku a za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy. Jde o "zprůměrovanou" ziskovost určitého druhu podnikání, v němž poškozený působil, a přípustnost daného nároku by podle stěžovatele měla vyplynout z toho, že žádný konkrétně dosažitelný zisk poškozenému neušel, a při stanovení jeho výše se vychází ze stavu, jaký tu byl před poškozením. V této souvislosti stěžovatel poukázal na odborný článek autora Nedbálek, K. Návod výpočtu náhrady škody při nedostatku relevantních údajů. Soudce č. 7, roč. 2016, Wolters Kluwer, str. 46, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, v němž se stanoví podmínky pro uplatnění tzv. "abstraktního" ušlého zisku namísto "skutečného", a také na § 136 o. s. ř., který umožňuje soudu určit ušlý zisk podle své úvahy, kdy jeho výši nelze zjistit vůbec nebo s nepoměrnými obtížemi.
7. Závěrem městskému soudu stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k jeho námitkám a pouze rutinně setrval na požadavku prokázání skutečného ušlého zisku, ačkoliv jej prokázat nebylo možné. Svým rozhodnutím zúžil právo na náhradu skutečně existující škody na občany, kteří podnikají na základě předem jasně vymezených smluvních ujednání, a na zaměstnance, kteří dosahují předem určené mzdy. Toto rozhodnutí je zcela vadné a vůbec nebere v úvahu jeho tíživou situaci, kdy byl bez vlastní viny nezákonně trestně stíhán téměř 7 let, což mělo trvalé následky na jeho podnikání a vedlo k faktické profesní likvidaci. Zdůrazňuje, že pozbyl důvěry ve stát, že se permanentně dostává do neřešitelné situace, kdy je výkon dané profese dehonestován, a to i ze strany představitelů státu, že má obavy o svou budoucnost, neboť výkon jeho činnosti byl téměř "zlikvidován". Podle stěžovatele by stát neměl mít privilegované postavení mezi ostatními škůdci a tato zásada nebyla respektována, v důsledku čehož byl v nerovném postavení vůči vedlejší účastnici.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
9. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
11. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
12. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku dovolání, v němž namítl, že městský soud (jako soud odvolací) jeho věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že neprokázal vznik škody. Jak ale patrno z odůvodnění výše označeného usnesení, Nejvyšší soud se právními otázkami, které mu stěžovatel v této souvislosti předložil k řešení, (kvázi)meritorně zabývat nemohl (byť se k nim ve formě obiter dicti vyjádřil). Bylo tomu tak proto, že dovoláním napadený rozsudek byl postaven na dvou samostatných důvodech, kdy druhým z nich bylo neprokázání příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou, přičemž však stěžovatel (jako dovolatel) proti tomuto rozhodovacímu důvodu žádnou námitku nevznesl. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i kdyby vyřešil takto vymezený předmět dovolacího řízení odlišně od městského soudu, nemohlo by se to v poměrech stěžovatele nijak projevit, a tudíž takovéto dovolání nenaplňuje podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Stěžovatel se přitom zrušení tohoto usnesení v ústavní stížnosti nedomáhá, a ani žádné námitky proti uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nevznáší. Ústavní soud tak z tohoto soudního rozhodnutí vycházel.
13. Za této situace Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatel, byť dovolání podal, daný mimořádný opravný prostředek, který měl k ochraně svých práv k dispozici, náležitě "nevyčerpal" (tj. nevyužil možnosti, které mu skýtal), a proto nutno jeho ústavní stížnost považovat za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dlužno dodat, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel žádnou námitku ve vztahu k závěru městského soudu o neprokázání příčinné souvislosti nevznáší.
14. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj